ČESKÝ LIST

Menu

Follow Us

rumble-full-logo-v4-svg Odysee

Boj Ukrajiny o přežití ohrožuje přežití samotné Evropy

Rostislav Lussier
Rostislav Lussier

Vzhledem k tomu, že Moskva od února neustále postupuje (nyní se zmocnila těžebního střediska Selydovo v Doněcku), Kyjev oznámil, že plánuje povolat do armády dalších 160 000 vojáků. Podle analýzy dat Institutu pro studium války dobyla Ruská federace jen v říjnu o 478 km2 (185 mil čtverečných) - to je rekord od března 2022.


Navíc ukrajinská armáda je podle zprávy časopisu Economist, na kraji přežití, „bojuje o přežití, nikoli o vítězství“ (jak je zpráva nazvána). Její velitelé se obávají o samotné vedení války, země je „na obraně, vojensky, ekonomicky i diplomaticky“. Od doby, kdy Kyjev koncem roku 2022 znovu dobyl Cherson, ve skutečnosti nedosáhl téměř žádného pokroku. Již v dubnu 2023 jsem například psal o tom, jak ukrajinský establishment přehodnocuje samotnou myšlenku „znovudobytí Krymu“.


Výše zmíněný článek týdeníku Economist popisuje „nedostatečnou sílu a přetížení“ ukrajinských jednotek, navzdory drastickému novému mobilizačnímu zákonu, s „alarmující demografickou krizí“, „omezenou zásobou nábojů“ a „nedostatkem stíhaček a celkově protivzdušné obrany“. Kromě toho je třeba vzít v úvahu i následující skutečnosti:


1) Washington v podstatě přenáší břemeno Ukrajiny na Evropu, zatímco svojí pozornost více směřuje směrem k Pacifiku. Americký establishment už nyní může svobodně přiznat, že „válka na Ukrajině není existenční“, když na to přijde. Příznačné (z hlediska priorit) je, že USA vysílají své vojáky do Izraele a posílají židovskému státu protiraketový systém THAAD - jde o stejný systém, o který Kyjev opakovaně žádal - bezvýsledně.


2) Podle časopisu Forbes, ukrajinskému vůdci Volodymyru Zelenskému hrozí „ultranacionalistický“ puč.


3) Zelenského nový „plán vítězství“ počítá do značné míry s podporou Evropy a NATO. Evropa však může udělat jen tolik, že se s pokrčenými rameny podívá směrem k americké supervelmoci, která de facto ovládá Severoatlantickou alianci a má rozhodující slovo.


Stručně řečeno, Ukrajině a Evropanům zbývá nevyhratelná zástupná válka, zatímco evropské struktury budou mít za úkol přijmout a integrovat rozdělený stát (v jihokorejském stylu), který lze označit pouze za extrémně zkorumpovaný a tíhnoucí k autoritářské etnokracii (viz níže).
Je zajímavé, že dvě třetiny výše zmíněných ruských vojenských zisků se odehrály v Doněcké oblasti, která je součástí většího Donbasu. Donbas je ve skutečnosti dějištěm konfliktu od roku 2014, tedy krátce po etnonacionalistické revoluci na Majdanu, která z této země udělala globální centrum krajní pravice a bělošských supremacistů, jak to popsal časopis TIME v roce 2021.


V posledním desetiletí byl region Donbasu často pod těžkým ukrajinským dělostřelectvem, zatímco ukrajinští představitelé říkali etnickým Rusům z regionu, aby „šli do Ruska“. Ukrajinské záznamy o zvěrstvech a porušování lidských práv v této oblasti (včetně státem řízeného krajně pravicového a neonacistického násilí prostřednictvím praporů, jako je Azov ) jsou obvykle podceňovány - alespoň v dnešních zprávách západních médií.


Abychom uvedli věci na pravou míru, faktem je, že ať už si o sovětském experimentu myslíme cokoli (z hlediska ekonomiky, sociální politiky a ideologie), rozpad Sovětského svazu byl pravděpodobně jednou z „největších geopolitických katastrof století“, jak jej slavně popsal ruský prezident Vladimir Putin. Za prvé, postsovětská hraniční situace ve východní Evropě a na Kavkaze zůstává problematická, se svými „zamrzlými konflikty“ a neuznanými státy nebo de facto republikami, které mají sporné nebo omezené uznání - a se všemi vnitřními etnopolitickými dramaty, která přinesly snahy některých postsovětských republik o „budování národa“.


Navíc, ať už se někomu líbí nebo nelíbí probíhající ruská politika nebo její kampaň na Ukrajině, vše výše uvedené, co se týká ukrajinské krajně pravicové politiky, je součástí širšího kontextu, který stojí za referendem o 1iredentizmu Donbasu, to za prvé. Jak jsem již napsal, lze si jen představit, co by se s tímto regionem a jeho obyvateli stalo v případě vítězství Kyjeva.
Nicolai N. Petro, profesor politologie na University of Rhode Island, je jedním z odborníků, kteří varovali (včlánku pro Foreign Policy), že Ukrajina má skutečně „problém s občanskými právy“, pokud jde o její proruské, rusky mluvící a etnicky ruské menšiny, s politikou, která „fakticky odsouvá rusky mluvící do trvalého druhořadého postavení“ a která by mohla i po dosažení míru „odcizit, kriminalizovat nebo deportovat značnou část obyvatel země“. Tyto otázky „občanských práv“ týkající se etnopolitiky, politiky paměti a identity jsou hlavní součástí toho, o čem je napětí a konflikt ve východoslovanském regionu přinejmenším od roku 2014.
Olej do ohně samozřejmě přilévá i stále aktuální téma přitažlivosti Západu plus rozšiřování NATO a jeho rizika v širším kontextu americké politiky „dvojího standardu“ a „potírání“ a „obkličování“ Ruska. Je s podivem, že novinářské laické analýzy a laické zpravodajství o regionu mají tendenci tyto dva klíčové aspekty - geopolitický a etnopolitický - minimalizovat nebo zcela ignorovat tím, že (jak říká akademik) „naturalizují“, tj. berou za bernou minci postmajdanovské ukrajinské národotvorné diskurzy a územní nároky. Činí tak a zároveň démonizují ruské perspektivy a obavy - nejen ruského státu, ale také velké části obyvatel Donbasu, když na to přijde.


A co hůř, v atmosféře nové studené války, kterou ještě zhoršuje dnešní „2kultura rušení“, hrozí, že každá informovaná analýza, která se zabývá výše uvedenými klíčovými otázkami, bude „odsouzena“ jako „ruská propaganda“, a existují různé instituty a novináři, kteří se živí tím, že o takových věcech informují. Někdy se terčem stávají vědci, kteří jsou k Moskvě dokonce velmi kritičtí, ale přesto se odváží zmínit téma ukrajinské etno-šovinistické politiky nebo rozšíření NATO či doslova nacismu v řadách ukrajinských vojenských a polovojenských sil.
To vše je součástí slona v porcelánu a neřešení těchto otázek (nebo zavírání očí před nimi, jak to dělá Evropská unie) je receptem na katastrofu a pokračování konfliktu ve východní Evropě. Navíc to zkracuje některé klíčové hodnoty samotné západní Evropy - jednoduše řečeno, přijetím postmajdanovské Ukrajiny jako jedné z vlastních popírá evropský a západní blok velkou část lidskoprávního diskurzu, který byl vytvořen jako jádro a smysl existence jeho klíčových institucí.


Z evropského hlediska ohrožuje snaha Kyjeva realizovat svůj etnokratický projekt budování národa a navíc ukrajinský boj o „přežití“ samotné přežití Evropy - přinejmenším tak, jak si západní Evropa sama sebe představovala.

1Iredentismus je politickou ideologií usilující o připojení části jiného státu s vlastní národnostní menšinou. Název se odvozuje od italského terre irredente, „ztracené země"; hnutí italské iredenty usilovalo po sjednocení Itálie o připojení rakouského jižního Tyrolska, Terstu, Dalmácie a Istrie.

2Kultura rušení je označení pro moderní formu ostrakismu, která vytlačuje jedince ze sociálních nebo profesionálních kruhů, buď v online prostředí na sociální sítích, nebo v reálném prostředí, nebo v obojím a to na základě názorů a projevů ostrakizovaného.

Pokud Vás článek zaujal, nezapomeňte jej sdílet s Vašimi přáteli!

***

Poznámka pro čtenáře: Klikněte prosím na tlačítka pro sdílení výše. Sledujte nás na Facebooku a Twitteru a přihlaste se k odběru našeho kanálu Český List na Telegramu. Neváhejte přeposílat a široce sdílet články Českého Listu a zvažte přispění na provoz našeho webu

Prosím podpořte náš projekt!

Bez vaší pomoci se neobejdeme. Vaše příspěvky pomáhají zvládat opakující se měsíční platby a udržet portál v chodu. Potřebujeme vaši pomoc a podporu

➡️ Číslo účtu 2302374672/2010

➡️ IBAN: CZ03 2010 0000 0023 0237 4672

➡️ BIC/SWIFT: FIOBC

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x