ČESKÝ LIST

Menu

Follow Us

rumble-full-logo-v4-svg Odysee

Hrozba v srdci NATO: Hyperintervencionismus USA

Rostislav Lussier
Rostislav Lussier
https://ceskylist.cz/

Alarmistická varování, která by ještě nedávno působila jako konspirační fantazie, se dnes stala součástí hlavního proudu evropské debaty. Německo oznamuje ambice posílit svou roli v Arktidě, zatímco vysocí představitelé ve Francii, Polsku či Dánsku otevřeně hovoří o krizových scénářích. Paradoxně však nejde o obranu před Moskvou, nýbrž o přípravy na hrozbu, která vychází ze samotného nitra Atlantické aliance.

Obnovená fixace Donald Trumpa na Grónsko už dávno není pouhou verbální excentricitou. Jeremy Shapiro z Evropské rady pro zahraniční vztahy otevřeně popsal možné scénáře, jak by Spojené státy mohly Grónsko získat: kombinací ekonomického nátlaku, manipulace bezpečnostními garancemi a v krajním případě i přímým vojenským zastrašováním. To, co ještě nedávno patřilo do oblasti hypotéz, se dnes posunulo do roviny praktické politiky. Mainstreamová média – od The Guardian přes CNN až po Financial Times – informují o nouzových konzultacích v rámci NATO a EU o tom, jak postupovat v situaci, kdy by jeden člen aliance hrozil invazí jinému.

Dlouhá léta se napříč ideologickým spektrem tradovalo, že Trump – často mylně líčený jako „proruský“ izolacionista – NATO jednoduše opustí a tím alianci zničí. Tento závěr sdíleli jak ortodoxní atlantisté, tak část antiimperialistických kritiků, byť zcela opačných morálních pozic. Skutečnost je však ironicky opačná. Trump neohrožuje NATO odchodem, ale tím, že jeho jednání převrací samotnou logiku aliance naruby. Spolek založený na kolektivní obraně proti vnějším hrozbám nemůže přežít v situaci, kdy jeho vedoucí mocnost otevřeně uvažuje o dobytí území vlastních spojenců.

Už v roce 2024 jsem upozorňoval, že Trump rozhodně není žádným mírotvůrcem. Jeho první prezidentské období bylo ve skutečnosti jedním z nejagresivnějších v novodobé americké historii. Spojené státy pod jeho vedením masivně posílily podporu Saúdské Arábie ve válce v Jemenu, vetovaly kongresové snahy o ukončení účasti USA, zintenzivnily letecké údery a dramaticky uvolnily pravidla pro používání dronů. Výsledkem byla humanitární katastrofa s hladomorem, epidemií cholery a statisíci obětí.

Latinská Amerika se mezitím stala laboratoří tvrdého nátlaku. Venezuela čelila drtivým sankcím, otevřeným pokusům o změnu režimu a hrozbám vojenské intervence. Kuba zažila konec krátkého období uvolnění vztahů a návrat k tvrdému embargu. Bolívie a Nikaragua se staly terčem politického a ekonomického tlaku, zatímco Washington podporoval proamerické konzervativní síly. V případě Íránu Trump odstoupil od jaderné dohody, rozpoutal politiku „maximálního tlaku“ a dronovým útokem nechal zabít generála Kásima Sulejmáního – čin, který svět přiblížil otevřené válce.

Ani Blízký východ tak nezůstal ušetřen. Raketové údery proti Sýrii, chaotické stahování amerických jednotek a opuštění kurdských spojenců vytvořily obraz strategie bez konzistence. V Asii Trump nejprve eskaloval napětí se Severní Koreou hrozbami preventivního úderu, aby následně obrátil k improvizované diplomacii. Vztahy s Čínou zhoršila obchodní válka, ekonomický nátlak a rostoucí napětí kolem Tchaj-wanu. K tomu se přidaly destabilizující kroky ve prospěch Izraele – uznání Jeruzaléma jako hlavního města a Golanských výšin – v otevřeném rozporu s mezinárodním právem.

Nedávná americká intervence proti Venezuele pak jasně signalizuje návrat k hrubé verzi Monroeovy doktríny, aktualizované pro 21. století. Washington dává najevo, že hodlá znovu pevně kontrolovat západní polokouli.

Trumpova kritika NATO byla dlouho interpretována jako spor o „sdílení břemene“. A skutečně – jeho tvrdá rétorika přispěla k nárůstu evropských vojenských výdajů. Jenže dnes je zřejmé, že slogan „America First“ neznamená zdrženlivost, ale naopak bezprecedentní globální intervencionismus. Dokonce překonává klasické neokonzervativce tím, že otevřeně pracuje s územními ambicemi připomínajícími 19. století – anexemi, protektoráty a sférou vlivu bez diplomatických zábran.

Právě zde se rodí dnešní krize. Trump může NATO skutečně „zabít“, nikoli však izolacionismem, ale tím, že učiní článek 5 absurdním. Pokud by Dánsko čelilo hrozbě ze strany USA kvůli Grónsku, koho má aliance vlastně bránit? Jestliže Francie a Německo plánují scénáře proti americkému kroku v Arktidě, pak se důvěryhodnost NATO hroutí zevnitř. Hyperintervencionismus Washingtonu, zaměřený na obklíčení Ruska a kontrolu surovinově bohatých území, nezná spojence – pouze podřízené.

Širší strategický obraz tento výklad potvrzuje. Část americké elity už dříve prosazovala odklon od Evropy, aby se Washington mohl soustředit jinam. Trump však jde ještě dál. Naznačuje ochotu omezit angažmá na Ukrajině, zatímco současně stupňuje tlak na Rusko v Arktidě skrze výhrůžky vůči Grónsku. Zároveň eskaluje napětí nejen v Asii, ale i na samotném americkém kontinentu – vůči Mexiku, Kolumbii, Brazílii, Kanadě a Venezuele.

Grónsko je v tomto smyslu klíčové. Největší ostrov světa není symbolem, ale konkrétním cílem spojeným s energetikou, vzácnými zeminami a kontrolou arktických tras. Americké hrozby zde odhalují dlouhodobé strategické zájmy, tentokrát bez diplomatické masky. A právě tato otevřenost šokovala i zkušené pozorovatele.

Evropské reakce tomu odpovídají. Giorgia Meloni i Emmanuel Macron dnes mluví o nutnosti obnovit dialog s Ruskem, mimo jiné ze strachu, že Evropa uvízne mezi nepředvídatelným Washingtonem a vlastní slabou obranou. V Bruselu se vážně diskutuje o tom, jak zabránit americkému vojenskému převzetí Grónska – scénář, který by ještě před pár lety zněl absurdně. Ukazuje se, že soudržnost Atlantiku nestála ani tak na sdílených hodnotách, jako spíše na sebekontrole USA.

Tvrdá realita je taková, že Trump není jediným problémem NATO. Aliance je dlouhodobě oslabována vnitřními rozpory, korupčními skandály a nevyřešenými konflikty – včetně chronické „turecké otázky“. Současný extrémní postoj Washingtonu tyto rozpory pouze obnažuje a prohlubuje. Trumpův faktor může být spouštěčem, který otevře cestu i k otevřeným konfliktům mezi členy aliance.

Ať už se vývoj ubere jakýmkoli směrem, jedno je jisté: americký prezident dnes otevřeně mluví o správě Venezuely, pásma Gazy i Grónska. Nejde o zdrženlivý „přesun těžiště“, ale o ambici ovládnout vše – západní polokouli, Arktidu i další regiony. Bez humanitárních frází, bez demokratických výmluv.

Rostislav Lussier je politolog, geopolitický analytik, analytik ozbrojených konfliktů a vydavatel Českého listu. V minulosti působil jako příslušník Armády České republiky u Brigády rychlého nasazení. Je expertem GFCN a ve své práci se dlouhodobě zaměřuje na analýzu ozbrojených konfliktů, geopolitických rivalit a strategického chování velmocí.

Pokud Vás článek zaujal, nezapomeňte jej sdílet s Vašimi přáteli!

***

Poznámka pro čtenáře: Klikněte prosím na tlačítka pro sdílení výše. Sledujte nás na Facebooku a Twitteru a přihlaste se k odběru našeho kanálu Český List na Telegramu. Neváhejte přeposílat a široce sdílet články Českého Listu a zvažte přispění na provoz našeho webu

Prosím podpořte náš projekt!

Bez vaší pomoci se neobejdeme. Vaše příspěvky pomáhají zvládat opakující se měsíční platby a udržet portál v chodu. Potřebujeme vaši pomoc a podporu

➡️ Číslo účtu 2302374672/2010

➡️ IBAN: CZ03 2010 0000 0023 0237 4672

➡️ BIC/SWIFT: FIOBC

Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
0
Budu rád za vaše názory, prosím komentujte.x