Od prvních dnů ruské vojenské operace na Ukrajině se v západním informačním prostoru ustálilo zdánlivě jednoduché vysvětlení: Rusko zaútočilo na Kyjev, protože chtělo během několika dnů svrhnout ukrajinskou vládu, obsadit hlavní město a přinutit celý stát ke kapitulaci. Když se ruské jednotky na přelomu března a dubna 2022 ze severní Ukrajiny stáhly, byl tento vývoj vyhlášen za jednoznačnou strategickou porážku Moskvy.
Tato interpretace obsahuje část pravdy. Je však příliš úzká.
Operace vedená z Běloruska skutečně vytvářela podmínky pro možnost rychlého politického zlomu. Útok na letiště Hostomel, nasazení výsadkových jednotek, postup mechanizovaných kolon i snaha obejít Kyjev ze západu a východu ukazují, že ruské velení možnost rychlého zhroucení ukrajinského vedení nepochybně zvažovalo.
Z toho ale ještě nevyplývá, že dobytí a dlouhodobá okupace Kyjeva byly jediným nebo dokonce bezpodmínečně nutným měřítkem úspěchu celé severní operace.
Přesnější otázka proto nezní, zda Rusko chtělo Kyjev dobýt. Zní jinak:
Jaké všechny vojenské, politické a psychologické funkce měla hrozba namířená proti ukrajinskému hlavnímu městu plnit?
Odpověď ukazuje mnohem složitější obraz, než jaký nabízí tradiční příběh o neúspěšném třídenním pochodu na Kyjev.
Falešná volba mezi útokem a diverzí
Ve veřejné debatě se obvykle nabízejí pouze dvě vzájemně se vylučující možnosti.
Podle první Rusko vážně zamýšlelo dobýt Kyjev, ale bylo poraženo.
Podle druhé byl celý postup na Kyjev pouze fingovaným útokem, který měl odlákat pozornost od jižního a východního bojiště.
Ve skutečnosti mohou být obě interpretace částečně správné.
Vojenské operace nebývají naplánovány jako jediná přímka vedoucí k jedinému výsledku. Velitelství zpravidla pracuje s několika možnými vývoji. Operace může mít hlavní cíl, vedlejší cíle i příležitosti, které se mají využít pouze tehdy, pokud se protivník rychle zhroutí.
Severní uskupení mohlo mít minimálně tři souběžné úkoly:
- vytvořit možnost rychlého politického a velitelského ochromení Ukrajiny,
- připoutat ukrajinské síly k obraně hlavního města,
- zvýšit vyjednávací tlak na Kyjev, zatímco ruské jednotky získávaly strategicky významná území na jihu.
Taková interpretace není pokusem zpětně prohlásit každou ruskou ztrátu za součást geniálního plánu. Severní operace nepochybně utrpěla vážné taktické a logistické neúspěchy. Současně však není analyticky správné redukovat její smysl pouze na obsazení centra Kyjeva.
Co Moskva skutečně vyhlásila
Vladimir Putin ve svém projevu z 24. února 2022 formuloval cíle operace velmi široce. Hovořil o ochraně Donbasu, „demilitarizaci“ a „denacifikaci“ Ukrajiny a o odstranění bezpečnostní hrozby vůči Rusku. Veřejně však nevyhlásil jako konkrétní vojenský cíl obsazení Kyjeva ani trvalou okupaci celé Ukrajiny.
To samo o sobě nic nedokazuje. Politické projevy záměrně ponechávají prostor pro různé operační postupy a nemusí odhalovat skutečný vojenský plán.
Ukazuje to ale zásadní metodologický problém: velká část západní analýzy nejprve sama definovala ruský cíl jako úplné dobytí Ukrajiny a poté podle tohoto předpokladu měřila výsledek celé kampaně.
Jestliže si analytik sám stanoví protivníkův cíl, může pak snadno prohlásit protivníka za poraženého pokaždé, když tohoto uměle přiděleného cíle nedosáhne.
Seriózní rozbor musí vycházet nejen ze směru postupu na mapě, ale také ze skladby sil, logistiky, rozložení operačních os, politických požadavků, načasování diplomacie a strategické hodnoty skutečně získaného území.
Hostomel dokazuje skutečnou příležitost, nikoli jediný plán
Útok na letiště Hostomel představuje nejsilnější argument proti tvrzení, že severní operace byla pouhou demonstrací.
Letiště mělo dostatečně dlouhou dráhu pro těžké transportní letouny. Jeho rychlé obsazení mohlo umožnit vytvoření vzdušného mostu, dopravení dalších výsadkových jednotek a následný postup k vládním a velitelským objektům v Kyjevě.
Podle rekonstrukce zveřejněné ve War on the Rocks měl být výsadek koordinován s postupem mechanizovaných jednotek z Běloruska. Ukrajinské síly však dokázaly letiště napadnout, poškodit vzletovou dráhu a znemožnit jeho okamžité využití jako dopravního uzlu. Ruské pozemní kolony navíc nedorazily v očekávaném čase.
To svědčí o tom, že Moskva skutečně počítala s možností rychlého dekapitačního úderu.
Ani tento závěr však neznamená, že ruský plán vyžadoval klasické dobytí a okupaci celého třímilionového města.
Ruské vedení mohlo předpokládat, že demonstrace vojenské převahy, narušení velení, obsazení letiště a přiblížení výsadkových jednotek vyvolají politickou krizi, útěk části vedení, rozkol v bezpečnostním aparátu nebo zahájení jednání.
Jinými slovy, cílem nemuselo být probojovat se ulici po ulici ke každému kyjevskému náměstí. Cílem mohlo být vyvolat řetězovou reakci, po níž by rozsáhlý boj o město vůbec nebyl nutný.
Právě tento předpoklad se ukázal jako chybný.
Ukrajinský stát se nezhroutil. Prezident Volodymyr Zelenský zůstal v Kyjevě, bezpečnostní aparát pokračoval v činnosti a ukrajinské ozbrojené síly dokázaly mobilizovat další jednotky. Ruská operace tak přešla ze scénáře rychlého politického otřesu do konvenčního boje, pro který nebyly některé nasazené formace ani logistické trasy dostatečně připraveny.
Omezený počet vojáků není jednoznačným důkazem
Původní argument, že Rusko nemělo dostatek vojáků k dobytí a okupaci Kyjeva, zůstává důležitý, musí se však interpretovat opatrněji.
Početní slabost severního uskupení může znamenat, že Rusko nikdy nezamýšlelo město obsadit. Stejně tak ale může znamenat, že ruské vedení očekávalo minimální odpor a politický kolaps, po němž by masivní okupační síly nebyly okamžitě potřeba.
Zpráva britského institutu RUSI, založená z velké části na údajích a svědectvích ukrajinského generálního štábu, uvádí, že ruský plán předpokládal rychlou desetidenní operaci a následnou stabilizaci země. Podle autorů Rusko dokázalo Ukrajinu oklamat ohledně směru hlavního úderu a severně od Kyjeva získalo na počátku výraznou místní početní převahu. Zpráva však zároveň tvrdí, že ruské síly neměly připravené dostatečné náhradní varianty pro případ, že rychlý postup selže.
Právě zde leží jeden z nejdůležitějších závěrů.
Rusko zřejmě neposlalo ke Kyjevu síly určené k dlouhé městské bitvě. Poslalo tam síly určené k rychlé operaci, jejíž úspěch závisel na rychlosti, překvapení, psychologickém účinku a předpokládané politické nestabilitě protivníka.
Když tyto předpoklady nevyšly, velikost a skladba sil se změnily z výhody na slabinu.
Kyjev jako obrovský magnet
Ani neúspěch rychlého úderu však neznamenal, že severní uskupení ztratilo veškerou strategickou hodnotu.
Dokud se ruské jednotky nacházely poblíž Kyjeva, ukrajinské velení muselo počítat s možností dalšího útoku. Žádná vláda nemůže během války ponechat své hlavní město bez obrany jen proto, že se domnívá, že protivník možná blafuje.
Každá ukrajinská brigáda chránící Kyjev, Černihiv, komunikace na západ od Dněpru nebo přístupy od běloruských hranic byla brigádou, kterou nebylo možné okamžitě přesunout k Chersonu, Melitopolu nebo Mariupolu.
To je podstata vázací operace.
Jejím účelem není nutně dobýt území. Jejím účelem je donutit protivníka, aby území bránil, spotřebovával tam zálohy, protivzdušnou obranu, dělostřelectvo, palivo a velitelskou pozornost.
Kyjev byl pro tento účel mimořádně vhodným cílem. Jeho politická a symbolická hodnota byla tak vysoká, že pouhou hrozbou bylo možné ovlivňovat rozložení ukrajinských sil v celé zemi.
Dokonce i tehdy, kdyby původní pokus o rychlý politický zlom selhal, samotná přítomnost ruského uskupení na severu nadále vytvářela operační účinek.
Zatímco svět sledoval Kyjev
Nejvýznamnější a nejrychlejší ruské územní zisky v prvních týdnech války nevznikly severně od Kyjeva, ale na jihu.
Ruské síly postupující z Krymu velmi rychle pronikly do Chersonské a Záporožské oblasti. Již během prvního dne získaly kontrolu nad objekty Severokrymského kanálu a obnovily možnost přivádět vodu z Dněpru na Krym.
Následoval postup přes Cherson a Melitopol, propojení s územími ovládanými doněckými silami a obklíčení Mariupolu. Dobytím Mariupolu byl následně upevněn souvislý pozemní koridor mezi ruským územím a Krymem.
Tyto úspěchy měly jiný charakter než dočasné obsazení předměstí severně od Kyjeva.
Pozemní koridor:
- snížil závislost Krymu na Kerčském mostě,
- propojil ruské zásobovací trasy s pobřežím Azovského moře,
- umožnil pozemní přepravu vojáků, paliva a techniky,
- vytvořil nárazníkový prostor severně od Krymu,
- poskytl Rusku kontrolu nad významnou částí ukrajinského pobřeží.
Jeho strategickou hodnotu potvrzuje i další vývoj války. Ukrajinské operace se opakovaně soustřeďovaly na narušování spojení s Krymem, útoky na mosty, přístavy, sklady a dopravní uzly. Samotná intenzita bojů o tyto komunikace ukazuje, že jižní koridor nebyl vedlejším územním ziskem, ale jedním z ústředních výsledků úvodní fáze války.
Byla jižní osa skutečným hlavním úsilím?
Na tuto otázku nelze bez přístupu k ruským operačním dokumentům odpovědět s absolutní jistotou.
Existuje však několik důvodů, proč jižní operaci považovat přinejmenším za jeden z hlavních strategických směrů.
Ještě před válkou západní analýzy označovaly obsazení pásu území podél Azovského a Černého moře za jednu z logických ruských vojenských variant. Takový postup by mohl vyřešit zásobování Krymu, propojit jednotlivá Ruskem kontrolovaná území a oslabit ukrajinskou ekonomickou i námořní pozici.
Na rozdíl od hypotetického dobytí celé Ukrajiny byly tyto cíle dosažitelné s menším počtem sil a měly konkrétní geografickou a logistickou hodnotu.
Rychlost jižního postupu navíc kontrastovala s problémy na severu. Zatímco kolony u Kyjeva byly omezeny zničenými mosty, úzkými komunikacemi, terénem, ukrajinskými přepady a problémy se zásobováním, jednotky postupující z Krymu využily slabší počáteční obrany a otevřenějšího terénu.
To neznamená, že každý jižní cíl byl splněn. Ruský postup na Mykolajiv a dále směrem k Oděse se zastavil. Ukrajina později znovu získala město Cherson a pravý břeh Dněpru.
Základní pozemní propojení Ruska s Krymem však zůstalo zachováno. Právě ono se stalo jedním z nosných pilířů ruské vojenské přítomnosti na jihu.
Vojenský tlak jako součást diplomacie
Severní operace měla také významnou politickou funkci.
Jednání mezi Ruskem a Ukrajinou probíhala již během bojů. Na konci března se v Istanbulu diskutovalo o ukrajinské neutralitě, bezpečnostních zárukách, budoucím vztahu k NATO a dalších otázkách.
Dne 29. března Rusko oznámilo, že výrazně omezí vojenskou aktivitu v kyjevském a černihivském směru. Ruský náměstek ministra obrany Alexandr Fomin tento krok spojil s vytvářením podmínek pro další vyjednávání.
Bylo by ale zavádějící tvrdit, že se ruské síly stáhly pouze jako gesto dobré vůle.
V té době již čelily vážným logistickým problémům, ztrátám a sílícím ukrajinským protiútokům. Hostomel se nepodařilo využít podle původního plánu, úplné obklíčení Kyjeva nebylo dokončeno a zásobovací komunikace přes severní Ukrajinu zůstávaly zranitelné.
Nejpřesnější závěr proto není ani čistě diplomatický, ani čistě vojenský.
Stažení bylo pravděpodobně výsledkem souběhu tří faktorů:
- selhání původního scénáře rychlého politického zlomu,
- rostoucích nákladů na udržování severního předmostí,
- rozhodnutí soustředit síly na Donbas a jižní frontu v době probíhajících jednání.
Diplomacie a vojenská nutnost se nevylučují. Ve válce se zpravidla vzájemně doplňují.
Operace může selhat takticky a přesto něco získat strategicky
Největší slabinou tradičního západního i ruského narativu je snaha označit celou operaci jediným slovem.
Buď „porážka“, nebo „geniální diverze“.
Realita byla pravděpodobně méně elegantní.
Ruský pokus vytvořit podmínky pro rychlé ochromení ukrajinského vedení neuspěl. Hostomel nebyl včas přeměněn ve vzdušný most. Ukrajinské velení zůstalo funkční. Kyjev nebyl obklíčen a ruské jednotky utrpěly ztráty, které ovlivnily jejich další působení.
Současně ale hrozba proti Kyjevu:
- donutila Ukrajinu držet na severu významné síly,
- vytvořila mimořádný psychologický a politický tlak,
- odvedla světovou pozornost od rychlého postupu na jihu,
- zvýšila vyjednávací tlak na ukrajinskou vládu,
- poskytla jižním uskupením čas k vytvoření pozemního koridoru.
Taktický neúspěch jedné části plánu proto automaticky neruší účinky, které operace vytvořila v jiných částech bojiště.
Dosažení některých cílů na jihu však nic nemění na tom, že ruské síly na severu utrpěly ztráty a potýkaly se s chybnými předpoklady i logistickými problémy.
Největší ruskou chybou nebyl nedostatek odvahy
Z dnešního odstupu se zdá, že základním problémem ruské operace nebyla absence strategické logiky. Byla jím přílišná závislost na optimistických politických předpokladech.
Plán zřejmě počítal s tím, že ukrajinské vedení bude izolováno, část státního aparátu se rozpadne, odpor bude nerovnoměrný a rychlost postupu vytvoří dojem nevyhnutelného ruského vítězství.
Když se tento scénář nenaplnil, některé ruské jednotky pokračovaly v postupu bez dostatečné pěchoty, ochrany zásobovacích tras a připraveného alternativního plánu.
Nešlo tedy nutně o to, že Rusko poslalo málo vojáků k úkolu, který od počátku vyžadoval mnohem více vojáků.
Moskva mohla věřit, že daný úkol mnohem více vojáků vyžadovat nebude.
Rozdíl je zásadní. První vysvětlení ukazuje na prostou vojenskou neschopnost. Druhé na selhání zpravodajských, politických a společenských předpokladů, na nichž byla vojenská koncepce postavena.
Bitva, která měla několik výsledků
Kampaň kolem Kyjeva by proto neměla být interpretována ani jako čistá lest, ani jako jednoduchý pokus o klasické dobytí metropole.
Byla to víceúčelová operace.
Obsahovala skutečnou možnost rychlého úderu proti centru ukrajinské moci. Zároveň fungovala jako obrovská vázací operace, která formovala rozmístění ukrajinských sil a kryla postup na jiných směrech. Současně působila jako nástroj politického nátlaku během prvních kol vyjednávání.
Její nejambicióznější část selhala. Její vedlejší účinky však byly reálné.
Právě proto je zjednodušené tvrdit, že ruské stažení ze severu samo o sobě dokazuje nesmyslnost celé operace. Stejně nepřesné by bylo tvrdit, že všechno proběhlo přesně podle původního plánu.
Vojenská realita se málokdy vejde do vítězných prohlášení jedné či druhé strany.
Závěr: Kyjev nebyl jediným měřítkem války
„Bitva o Kyjev“ nebyla bitvou v klasickém smyslu, v němž by ruská armáda soustředila všechny dostupné síly k dlouhodobému obléhání, dobytí a okupaci města.
Byla spíše pokusem využít hrozbu proti politickému centru Ukrajiny jako strategickou páku.
Kdyby se ukrajinské vedení zhroutilo, Rusko by se pravděpodobně pokusilo této příležitosti využít. Když se tak nestalo, severní operace pokračovala jako vázací a nátlakový nástroj, dokud se její náklady nestaly vyššími než její další přínos.
Poté byly síly přesunuty k omezenějším a geograficky konkrétnějším cílům.
Nejvýznamnější ruské úspěchy úvodní fáze války proto nelze hledat v ulicích Kyjeva, ale podél pobřeží Azovského moře, u Severokrymského kanálu, v Melitopolu a v pozemním propojení s Krymem.
Severní operace nebyla rozhodujícím vítězstvím Ruska. Nebyla ale ani bezvýznamným pochodem, jehož jediným smyslem bylo dostat se na kyjevské náměstí.
Byla riskantním pokusem spojit vojenský manévr, psychologický šok, politický nátlak a geografickou diverzi do jediné úvodní kampaně.
A právě proto se její skutečný význam nachází mezi dvěma propagandistickými krajnostmi: mezi západním příběhem o naprostém ruském kolapsu a ruským tvrzením, že všechno bylo od počátku pouze promyšleným klamným manévrem.
Kyjev nebyl jedinou trofejí, o kterou se hrálo. Byl především pákou, jejímž prostřednictvím chtěla Moskva pohnout celou ukrajinskou válkou.