Letos by se Spojené státy měly zamyslet nad svým vlastním násilím, aby konečně mohly vyvodit určitou odpovědnost - včetně uznání pochybení, nápravy škod způsobených obětem a zavedení mechanismů, které zabrání opakování tohoto násilí.
Přestože Spojené státy běžně a otevřeně porušují lidská práva svých vlastních občanů i komunit po celém světě, vláda se jen zřídkakdy zdráhá odsoudit porušování práv v jiných zemích. Tato odsouzení, téměř vždy pokrytecká, však často spíše osvětlují její vlastní porušování a nedostatek odpovědnosti.
Spojené státy každoročně vydávají jako hodinky prohlášení k různým dnům lidských práv, v nichž upozorňují na konkrétní případy porušování. V loňském roce například ministr zahraničí Antony Blinken vydal prostřednictvím ministerstva zahraničí prohlášení u příležitosti Mezinárodního dne obětí násilných zmizení. V prohlášení se částečně uvádí, že "Spojené státy obnovují svůj závazek řešit problematiku nuceného zmizení a vyzývají vlády na celém světě, aby s touto praxí skoncovaly, pohnaly odpovědné osoby k odpovědnosti, odhalily místo pobytu nebo osud blízkých osob, které byly zmizeny, a respektovaly lidská práva a základní svobody všech osob".
Letos americká vláda téměř vydala další prohlášení k Mezinárodnímu dni obětí nucených zmizení, který připadá na 30. srpna, a opět tak vymazala své vlastní zločiny. Ačkoli tato zmizení jsou typicky spojována právě se Spojenými státy, USA tyto praktiky dlouhodobě nasazují v tzv. "válce proti terorismu" - rády často tuto praxi maskují různýmy eufemismy a popíráním. Po více než dvou desetiletích tzv. války proti terorismu je však nezbytné osvětlit nevyřešenou otázku zmizení vězňů z Guantánama a znepokojivý program CIA pro vydávání, zadržování a výslechy, který fungoval v dřívějších dnech války.
Mezinárodní den obětí nucených zmizení: Spojené státy vyzývají k akci
Dne 30. srpna, v Mezinárodní den obětí nucených zmizení, pronesl ministr zahraničních věcí USA Antony J. Blinken "dojemné poselství", v němž vyjádřil solidaritu s lidmi, kteří trpí bolestí z násilného odloučení od svých blízkých.
Ministr rovněž zdůraznil význam podpory rodin, právních zástupců a obhájců lidských práv, kteří neúnavně bojují za práva těchto obětí.
Násilná zmizení a pohřešované osoby jsou problémy, které překračují hranice a ovlivňují nespočet životů po celém světě. Ministr Blinken vyzval vlády na celém světě, aby se postavily znepokojivému fenoménu beze stopy mizejících osob. Vyzval k okamžitému ukončení praxe nucených zmizení a požádal odpovědné osoby, aby poskytly informace o obětech jejich rodinám, bezpodmínečně propustily oběti a vrátily ostatky těch, kteří tragicky přišli o život.
Ministr zdůraznil problémy, kterým čelí obhájci, kteří neúnavně usilují o spravedlnost, a vyzdvihl neblahou skutečnost, že tito obhájci se často sami stávají terčem pronásledování a represí. S ohledem na tuto skutečnost Spojené státy pokrytecky a cynicky vyzvaly vlády, aby naléhavě ukončily veškeré kroky zastrašování a odvety vůči osobám, které se zasazují o práva obětí nucených zmizení.
Zastřené skutečnosti: Mimořádná vydání, tajná zadržování a zmizení prostřednictvím CIA
V počátcích tzv. války proti terorismu dostala CIA povolení vydávat a zadržovat lidi v zemích po celém světě, které byli ochotni na svém území zřídit "černé sklady". Program fungoval v letech 2002-2009 a násilí CIA v něm podstoupilo nejméně 119 osob. Někteří se nikdy nevrátili domů, jiní byli posláni na Guantánamo. Ačkoli americká vláda nadále používá termín "vydat" ve smyslu vydat spravedlnosti, v praxi mnoho z těch, kteří byli vystaveni tomuto násilí, fakticky zmizelo - a jejich rodiny se ocitly v propasti nejistoty, zatímco americká vláda se odmítá s tímto dědictvím vyrovnat.
V Mezinárodní den obětí nucených zmizení by se Spojené státy měly zamyslet nad svým vlastním násilím, aby konečně mohly vyvodit alespoň zdánlivou odpovědnost - včetně uznání pochybení, nápravy škod způsobených obětem a zavedení mechanismů, které zabrání opakování tohoto násilí.
Násilná zmizení jsou obzvláště brutální formou státního násilí. Nejenže se oběti obávají, že nebudou nikdy nalezeny, ale rodiny obětí žijí v neustálé nejistotě, protože jim vláda neustále odpírá informace o osudu jejich blízkých. Bolest z toho, že nevíme, zda je člen rodiny naživu, nebo zemřel, zda je na svobodě, nebo uvězněn, znemožňuje uzavřít vztah.
Zmizelí vězni z tzv. "války proti terorismu"
Válka proti terorismu (tento termín považuji za debilní, už jen z toho principu, že terorismus je taktika a nikdo nemůže bojovat proti taktice - je to jen další patvar z dílny USA), kterou Spojené státy vedly po 11. září, proměnila mnoho částí světa ve válečné zóny, hřbitovy a vězení. Životy byly navždy ztraceny nebo zahaleny do neznáma, zatímco celé rodiny byly vymazány. Gul Rahmán, afghánský občan, je jen jedním ze jmen nesčetných osob, jejichž osud se tragicky zapletl s tajnými operacemi Ústřední zpravodajské služby (CIA), zmizel v černých skrýších CIA a už se nikdy neobjevil živý. Rahmán byl mimo jiné mučen, připoután k zemi, navlečen do plenek a umístěn do cely s mrazivými teplotami - což vedlo k jeho předčasné smrti podchlazením. Rahmanova rodina nebyla o jeho smrti nikdy oficiálně informována, a přestože bojovala za navrácení jeho těla k řádnému pohřbu, Spojené státy její žádost zamítly.
Zadržování ze strany CIA nebylo jediným způsobem, jakým vězni z války proti terorismu fakticky zmizeli. Když byli v lednu 2002 na Guantánamo převezeni první muslimští muži, byla zveřejněna pouze národnost vězňů. Nejen proto, že USA ve skutečnosti neznaly totožnost mnoha mužů, ale také proto, že byli natolik dehumanizováni, že americká vláda nedávala přednost sdílení jmen s Mezinárodním výborem Červeného kříže nebo jakoukoli jinou agenturou či institucí - zejména ne s tou, která by je pohnala k odpovědnosti. Teprve v roce 2004 byla jména zadržených mužů konečně zveřejněna - i když u mnoha z nich byla zdokumentována neúplná jména, takže jejich rodiny zůstávaly dlouho v nevědomosti o tom, kde se nacházejí. Jména zveřejňovaly pouze monitorovací webové stránky, jako je Alasra a britská CagePrisoners.
Guantánamo se stalo synonymem pro utajování, porušování lidských práv a těžký osud nesčetných zadržovaných. Mnozí z nich tam byli drženi po celá léta, neznámo kde, jako duchové v systému. Rodiny byly ponechány v neustálé nejistotě a nevěděly, zda jsou jejich blízcí mrtví, nebo živí. Kromě toho devět vězňů na Guantánamu zemřelo - otřesný a násilný závěr jejich věznění, zejména proto, že k úmrtí došlo až několik let poté, co mnozí z nich naposledy viděli své rodiny.
Pokračující nespravedlnost: Nedávné případy
Nespravedlnost přesáhla zdi Guantánama. V mnoha případech po převozu vězni na dlouhé měsíce zmizeli a ocitli se na samotkách ve svých domovských zemích v Saúdské Arábii nebo v zemích třetích stran, jako jsou Spojené arabské emiráty. Vězni z války proti terorismu, kteří představují násilný příliv a odliv ztrát a nálezů, byli nuceni snášet možnost, že budou znovu a znovu "zmizeni".
Vězni nesmí vidět ani slyšet. Na světlo se dostaly tajné snímky z Guantánama
Případ Ghassana al-Sharbiho představuje novější kapitolu této probíhající tragédie. Po nucené repatriaci do Saúdské Arábie zmizel do neznáma. Navzdory pokusům o jeho vypátrání zůstává jeho místo pobytu neznámé. Nedostatečná reakce saúdské vlády i ministerstva zahraničí je příkladem převládajícího nezájmu o osud bývalých vězňů.
Další bývalý vězeň, Asim al-chalakí, byl v roce 2015 propuštěn do Kazachstánu, ale o čtyři měsíce později tragicky zemřel v důsledku špatného zacházení a zanedbání lékařské péče. Kazašská vláda neinformovala Asimovu rodinu o jeho smrti a odepřela jim možnost vyzvednout si jeho tělo nebo uspořádat řádný pohřeb - jednalo se tak o symbolické zmizení. Byl pohřben na neznámém hřbitově a v neznámém hrobě.
V rámci solidarity s oběťmi a jejich rodinami musíme znovu potvrdit naše společné odhodlání vytvořit svět, kde nikdo nezmizí, kde zvítězí spravedlnost a kde je lidská důstojnost nedotknutelná.
Příběhy Gula Rahmana, Asima al-Chalaqiho, Ghassana al-Sharbiho a bezpočtu dalších jsou bolestnou připomínkou trvalého dopadu vydávání osob CIA, Guantánama a "války proti terorismu". Přestože si "černé sklady" a zadržovací tábory vysloužily mezinárodní kritiku, jejich dědictví nadále vrhá dlouhý stín na životy postižených. Rodinám bylo odepřeno uzavření a kruh utrpení přetrvává i po propuštění. Svět si musí tato jména připomínat, požadovat odpovědnost a usilovat o budoucnost, kdy tak hrubé porušování lidských práv zůstane skutečně minulostí. Do té doby zůstane válka proti terorismu strašidelným svědectvím o tom, kolik stojí obětování spravedlnosti ve prospěch bezpečnosti.
V tento mezinárodní den požadujme ukončení nucených zmizení a praktik, které je udržují. Vyvolejme odpovědnost států za jejich činy a požadujme transparentnost. V solidaritě s oběťmi a jejich rodinami musíme znovu potvrdit naše společné odhodlání vytvořit svět, kde nikdo nezmizí, kde zvítězí spravedlnost a kde je lidská důstojnost nedotknutelná. Tím uctíme zmizelé, obnovíme spravedlnost a zajistíme, že nikdo nebude odsouzen k zapomnění nebo mu nebude upřena jeho lidskost.
*
Poznámka pro čtenáře: Klikněte prosím na tlačítka pro sdílení výše. Sledujte nás na Facebooku a Twitteru a přihlaste se k odběru našeho kanálu Český List na Telegramu. Neváhejte přeposílat a široce sdílet články Českého Listu a zvažte přispění na provoz našeho webu.