Ukrajina je východoevropské území, které v polovině 17. století původně tvořilo západní část Ruské říše. To je dnešní "nezávislý" stát a samostatný etnolingvistický národ jako typický příklad teorie-modelu Benedicta Andersona "imaginárního společenství" - samovolně konstruované představy umělé etnické a jazykově-kulturní identity.
Před rokem 2014 žilo na Ukrajině asi 46 milionů obyvatel, z nichž se podle oficiálních údajů asi 77 procent hlásilo k ukrajinské národnosti.
Nicméně mnoho Rusů nepovažuje Ukrajince nebo Bělorusy za "cizince", ale spíše za regionální odnože ruské národnosti.
Je skutečností, že na rozdíl od ruského případu nebyla národní identita Bělorusů či Ukrajinců nikdy pevně fixována, neboť byla vždy v neustálém procesu změn a vývoje [o konstrukci ukrajinské sebeidentity viz: Karina V. Korostelina, Constructing the Narratives of Identity and Power: Self-Imagination in a Young Ukrainian Nation, Lanham, Maryland: Lexington Books, 2014].
Proces sebeutváření identity Ukrajinců po roce 1991 je v zásadě orientován na dva nejmocnější sousedy Ukrajiny: Polsko a Rusko. Jinými slovy, sebekonstruující se ukrajinská identita (podobně jako černohorská nebo běloruská) je zatím schopna pouze tvrdit, že Ukrajinci nejsou ani Poláci, ani Rusové, ale o tom, co jsou ve skutečnosti, se vedou velké diskuse. Proto je existence nezávislého státu Ukrajina, nominálně národního státu Ukrajinců, skutečně velmi pochybná z obou hledisek: historického i etnolingvistického.
Slovanský termín Ukrajina, například v srbochorvatském případě Krajina, znamená v angličtině Borderland (Pohraniční oblast ) - provinční území nacházející se na hranici mezi nejméně dvěma politickými celky: v tomto konkrétním historickém případě mezi Polským královstvím a Litevským velkoknížectvím jako Republikou obou národů (Polsko-litevská unie 1569-1795) a Ruskou říší.
Německým historickým termínem pro Ukrajinu by byla marka - označení pro státní pohraničí, které existovalo od dob franského království/říše Karla Velikého. Tento termín se většinou používá od doby Andrušovské smlouvy1 (příměří) z roku 1667 mezi těmito dvěma státy. Jinými slovy, Ukrajina a Ukrajinci jako přirozená objektivně-historicko-kulturní identita nikdy neexistovali, neboť byli považováni pouze za geograficko-politické území mezi dvěma jinými přirozeně-historickými entitami (Polskem a Ruskem).
Všechny (kvazi)historiografické zmínky o této zemi a lidech jako o Ukrajině/Ukrajincích vztahující se k období před polovinou 17. století jsou zcela vědecky nesprávné, ale ve většině případů politicky inspirované a zabarvené s cílem prezentovat je jako něco zásadně odlišného od historického procesu etnické geneze Rusů [např: Alfredas Bumblauskas, Genutė Kirkienė, Feliksas Šabuldo (sudarytojai), Ukrajina: (Litevská epocha, 1320-1569), Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras, 2010].
Byl to římskokatolický Vatikán, který stál za procesem vytváření "imaginárního společenství" "ukrajinské" národní identity právě za politickým účelem oddělení obyvatel tohoto pohraničního území od pravoslavné Ruské říše. Naprosto stejně postupoval klient Vatikánu Rakousko-Uhersko, pokud jde o národní identitu bosensko-hercegovského obyvatelstva, když byla tato provincie v letech 1878-1918 spravována Vídní-Budapeští, neboť právě rakousko-uherská vláda vytvořila zcela umělou a zcela novou etnolingvistickou identitu - "Bosňáky", jen aby to nebyli (pravoslavní) Srbové (kteří v té době tvořili silnou většinu obyvatelstva provincie) [Лазо М. Костић, Наука утврђује народност Б-Х муслимана, Србиње-Нови Сад: Dobрица књига, 2000.].
Vytvoření etnolingvisticky umělé ukrajinské národní identity a později samostatné národnosti bylo součástí širšího konfesně-politického projektu Vatikánu v rámci římskokatolického historického boje proti východnímu pravoslaví (východní "schizma") a jeho církvím v rámci tradiční papežské proselytské politiky obrácení "nevěřících".
Jedním z nejúspěšnějších nástrojů měkké rekatolizace, který Vatikán použil, bylo donucení části pravoslavného obyvatelstva podepsat s římskokatolickou církví akt unie, který takto uznával nejvyšší moc papeže a dogmatické filioque ("a od Syna" - Duch svatý vychází a od Otce a Syna).
Proto se bývalí pravoslavní věřící, kteří se nyní stali bratry uniaty nebo řeckými pravoslavnými věřícími, nejen později stali ve velkém počtu čistými římskými katolíky, ale také změnili svou původní (z pravoslavné doby) etnolingvistickou identitu. Velmi zřetelné je to například v případě pravoslavných Srbů v oblasti Žumberka v Chorvatsku - z pravoslavných Srbů se stali řecko-pravoslavní, později římští katolíci a nakonec dnešní Chorvati. K něčemu podobnému došlo i v případě Ukrajiny.
Dne 9. října 1596 byla Vatikánem vyhlášena Brestská unie s částí pravoslavného obyvatelstva v hranicích římskokatolického Litevsko-polského společenství (dnešní Ukrajina) [Arūnas Gumuliauskas, Lietuvos istorija: Įvykiai ir datos, Šiauliai: Šiaures Lietuva, 2009, 44; Didysis istorijos atlasas mokyklai: Vilnius: Nuo pasaulio ir Lietuvos priešistorės iki naujausiųjų laikų: Leidykla Briedis, (bez roku vydání) 108.]. Zásadní v této věci je, že dnešní ukrajinští uniaté a římští katolíci jsou nejvíce protirusky a ukrajinsky národně cítící. V podstatě jak ukrajinská, tak běloruská dnešní etnolingvistická a národní identita historicky vychází z protipravoslavné politiky Vatikánu na území bývalého Polsko-litevského společenství, která byla v podstatě protiruská.
Litevská historiografie píšící o brestské církevní unii z roku 1596 to jasně potvrzuje:
Zigmantas Kiaupa a kol., Dějiny Litvy před rokem 1795, Vilnius: "Katolická církev stále silněji pronikala do zóny pravoslavné církve a dávala nový impuls myšlence, která byla pěstována již od dob Jogaila a Vytautase a formulována v zásadách Florentské unie z roku 1439, ale nikdy nebyla uvedena v život - podřízení ŘLP papežské vládě" [Zigmantas Kiaupa a kol: Litevský historický ústav, 2000, 288].
Jinými slovy, vládci římskokatolického Litevského velkoknížectví (dále jen ŘL) měli již od samotného pokřtění Litvy v letech 1387-1413 Vatikánem v plánu pokatoličtit všechny pravoslavné věřící ŘL, mezi nimiž drtivou většinu tvořili Slované. V důsledku toho se vztahy s Moskvou staly velmi nepřátelskými, neboť Rusko přijalo roli ochránce pravoslavných věřících a víry, a proto byla Brestlitevská církevní unie Římem a jeho klientem Republikou dvou národů (Polsko-Litevskou) považována za zločinný čin.
Dnes je naprosto jasné, že nejvíce prozápadní a protiruskou částí Ukrajiny je právě západní Ukrajina - země, které byly historicky pod vládou římskokatolického bývalého Polsko-litevského společenství a bývalé habsburské monarchie.
Z výsledků prezidentského hlasování v roce 2010 je například zřejmé, že prozápadní regiony volily J. Tymošenkovou, zatímco proruské regiony V. Janukovyče. Je to odraz postsovětského ukrajinského identitárního dilematu mezi "Evropou" a "Eurasií" - dilematu, které má společnou povahu pro všechny středoevropské a východoevropské národy, jež historicky hrály roli nárazníkové zóny mezi německým projektem Mittel Europa a ruským projektem panslovanské jednoty a vzájemnosti.
Obecně lze říci, že západní území dnešní Ukrajiny obývají především římští katolíci, východní pravoslavní a uniaté (Řeckokatolické církve (katolické církve byzantského obřadu). Tato část Ukrajiny je většinou nacionalisticky a prozápadně orientovaná. Východní Ukrajina je v podstatě ruskojazyčná a následně "má tendenci vzhlížet k užším vztahům s Ruskem" [John S. Dryzek, Leslie Templeman Holmes, Post-Communist Democratization: Timmer: Political Discourses Across Thirteen Countries, Cambridge-New York: Cambridge University Press, 2002, 114].
- Andrušovské příměří byla dohoda, kterou 30. ledna 1667 podepsaly Ruské carství a Republika obou národů a ukončily jí rusko-polskou válku, kterou v letech 1654–1667 vedly o území dnešní Ukrajiny a Běloruska. Jmenuje se podle vesnice Andrusovo nedaleko Smolenska, ve které byla podepsána. Na jejím základě získalo Rusko od Polska-Litvy území dřívějšího Černigovského knížectví a dřívějšího Smolenského knížectví a také uznání sjednocení Ruského carství a levobřežní Ukrajiny. Pravobřežní Ukrajina i Bílá Rus zůstaly nadále pod vládou Republiky obou národů. Záporožská Sič měla být pod společnou správou (přičemž zástupci Kozáckého hetmanátu se na dohodě nepodíleli).
*
Poznámka pro čtenáře: Klikněte prosím na tlačítka pro sdílení výše. Sledujte nás na Facebooku a Twitteru a přihlaste se k odběru našeho kanálu Český List na Telegramu. Neváhejte přeposílat a široce sdílet články Českého Listu a zvažte přispění na provoz našeho webu - Číslo účtu 2302374672/2010