Rostislav Iščenko / Ukrajinský a ruský politický analytik, diplomat, sloupkař Russia Today/
zdroj: https://ukraina.ru/opinion/20220428/1033876607.html /redakčně zkráceno a upraveno; I. M./
Podle Sun Tzu je válka nejhorším způsobem řešení problémů. Tisíciletí lidských dějin prokázala, že velký Číňan měl pravdu.
Téměř vždy je možné zvítězit bez války. Navíc ve válce obvykle vítězí ta strana, která by vyhrála i bez války. Válka je tedy potvrzením předchozích premis, náročná na zdroje a její výsledek lze předem předpokládat. Válku tedy obvykle vyhlašují (nebo podněcují, což je v podstatě totéž) ti, kdo nejsou ochotni přijmout svou nevyhnutelnou politickou porážku a snaží se změnit běh dějin silou.
Stalin například plánoval dokončit vyzbrojování Rudé armády do roku 1942 a bezpečně pokrýt hranice. Navzdory Hitlerovu přesvědčení však útok na Říši neplánoval. V plném souladu s marxistickou doktrínou se Stalin (dobové dokumenty včetně jeho osobních projevů to dosvědčují) chystal zaujmout pozici "moudré opice" a z výšky sledovat, jak se dva imperialističtí dravci navzájem ničí v údolí, aby je pak dorazil. Přitom samozřejmě hodlal využít závislosti obou stran konfliktu na sovětské neutralitě, aby důsledně zlepšil geopolitické postavení SSSR. To nevylučovalo vydírání malých zemí a "zvláštní vojenské operace" proti nim, připravené o něco lépe než finská válka v letech 1939-40. Stalin však neměl v plánu vést skutečně velkou válku proti stejně silnému soupeři – náklady by byly příliš vysoké a výsledek by byl stejný (nebo dokonce horší) než bez vojenské akce.
Stejně tak Rusko nemělo v úmyslu zahájit vojenskou akci na Ukrajině. Docela by mu vyhovovala situace, kdyby Západ nadále vydával peníze na udržování agonie rusofobního režimu, vyčerpával vlastní zdroje, aniž by zabránil postupné degradaci ukrajinské státnosti. Jedinou rozhodující podmínkou pro Rusko bylo zajištění bezpečnosti na Západě. Nejen bezpečnost Ruska, ale celého projektu Velké Eurasie.
Z dlouhodobého hlediska již rusko-čínský projekt vítězil nad americko-evropským. A životy a blahobyt několika desítek tisíc ukrajinských rusofilů neznamenaly na misce vah dějin o nic víc než životy a blahobyt nemenšího počtu ruských občanů (včetně těch, kteří žijí v Donbasu a Podněstří), ohrožených v případě vypuknutí válečných akcí. Tím spíše, že v případě války (což se již v praxi potvrdilo) se nebezpečí pro ukrajinské rusofily také znásobilo.
Avšak z pohledu vládnoucích elit ve Washingtonu by i kompromisní dohoda, kterou by Rusko a Čína byly ochotny přijmout, aby se vyhnuly nebezpečí velké války, znamenala pro USA porážku. Samotnou potřebu uznat se za rovného mezi rovnými považovaly americké elity za katastrofu.
Proto daly USA Rusku i Číně najevo, že kompromisní bezpečnost nepřipadá v úvahu. Washingtonem řízené loutkové režimy budou využívány výhradně k nátlaku na hranice geopolitických protivníků. A tento tlak se bude dlouhodobě zvyšovat.
Válka se tak stala nevyhnutelnou. Jedinou otázkou bylo, kdo a kde ji zahájí. Existovala varianta útoku Polska na Bělorusko, podporovaného pobaltskými státy a Ukrajinou. Existovala možnost, že Kyjev zaútočí na DLR/LLR. Možnost společného útoku Ukrajiny a Moldavska na Podněstří byla spíše virtuální. Kišiněv se velmi obával vypuknutí válečných akcí a mohl být pouze donucen připojit se k probíhající válce, ale ne ji zahájit. Existovala možnost "výbuchu" na Kavkaze, ale bylo by obtížné ji zde rozvinout do velkého konfliktu, protože Rusko, Írán a Turecko neměly zájem na pronikání velkých geopolitických hráčů do regionu. Moskva, Teherán a Ankara měly přes všechny rozdíly zájem najít společnou řeč k řešení regionálních problémů na základě trojího kompromisu bez zapojení vnějších sil.
Velký konflikt mohl začít izraelským úderem proti Íránu, ale celkové rozložení sil na Blízkém východě po vítězství Ruska v syrské kampani přimělo Tel Aviv k mimořádné opatrnosti. Nakonec se konflikt mohl rozhořet na indicko-pákistánské, indicko-čínské hranici a také kvůli Tchaj-wanu.
Hlavním cílem USA bylo udržet ruské a čínské síly v zóně konfliktu, donutit je zbytečně plýtvat zdroji v nekonečné opotřebovávací válce a zároveň zůstat mimo a počítat zisky.
Ve chvíli, kdy se první fáze speciální operace zastavila a následně se přelila do druhé, zjevně s cílem prodloužit vojenskou krizi, USA usoudily, že přinejmenším polovina bitvy je u konce. Zbývalo jen zatáhnout Čínu do lokální války a poté udržet napětí v obou konfliktech na dostatečně vysoké úrovni, aby oslabila geopolitické protivníky, ale ne natolik, aby se krize vymkly kontrole a samovolně eskalovaly s hrozbou přerůst ve světovou jadernou válku. V souvislosti s ukrajinskou krizí se USA dokonce podařilo vydat prohlášení, v němž Rusku slíbily nový Afghánistán.
Válka je velmi špatná, nesmírně riskantní událost, které je třeba se pokud možno vyhnout, ale když už začne, je třeba usilovat o vítězství, které přinese větší dividendy, než by přinesla kompromisní mírová smlouva za předválečných podmínek. Zatímco v první fázi speciální operace vidělo Rusko svůj úkol v donucení Západu ke kompromisnímu míru (podmínky byly předloženy ukrajinské delegaci na jednáních), druhá fáze je vedena s cílem dosáhnout maximálního úspěchu.
Nyní se zaměřím na pozitivní aspekty, které Rusko z této krize již vytěžilo, a ještě může vytěžit.
Zaprvé, Západ (USA, Velká Británie a Francie) musel oficiálně přiznat, že vede proti Rusku vyhlazovací válku (войну на уничтожение). Západ sám se podílí na ekonomické, informační, logistické a materiální podpoře konfliktu, Ukrajina funguje jako nástroj horké války a východoevropské státy čekají, až na ně přijde řada a poslouží jako dříví do ohně.
To zásadně změnilo naše vztahy. Před začátkem současné fáze krize bylo úkolem Ruska přesvědčit Západ o nutnosti kompromisních dohod. To není naivita, jak si někteří nepříliš vzdělané, ale velmi horké hlavy myslí, to jsou pravidla hry. Pokud nechcete být pár týdnů po vypuknutí krize proti své vůli ve světové válce, neriskujete. Lidská zkušenost ukazuje, že je lepší zaujmout umírněný postoj a požadovat jednání o komplexní dohodě, i když jste si vědomi nemožnosti dohody z důvodu nekonstruktivity protistrany. Nepřítel je nucen reagovat na vaše návrhy, vy ho vyvedete z předem vypočítaného tempa krize, dohodnutá opatření se rozcházejí a spojenci se rozcházejí. Tímto způsobem nemůžete vyhrát, ale můžete nepřítele znervóznit a zmást, což je první krok k vašemu vítězství.
S nástupem současné fáze krize Rusko zahájilo válku do vítězného konce. Lavrov má pravdu, když říká, že všechny války končí mírovou smlouvou. Až na to, že dříve jsme navrhovali mírovou smlouvu bez války, ale nyní náš ministr zahraničí zdůrazňuje, že podmínky míru budou záviset na výsledku války, kterou jsme nám nevyhlásili my, ale naši západní "přátelé a partneři". Ze složitější (politicko-diplomatické) úrovně vztahů s "partnery" jsme přešli na jednodušší (vojenskou). Ztrácíme politickou manévrovatelnost, ale získáváme sociální mobilizaci (jednoduché úkoly jsou pro obyčejné lidi srozumitelnější a nevzbuzují zbytečná podezření) a diktujeme tempo ve hře.
Za druhé. Přinutili jsme Západ i zbytek světa, aby se rozhodli, na čí straně kdo stojí. Přitom jsme vyhlásili konstruktivnější přístup k identifikaci spojenců než Spojené státy. Američané prohlásili: "Kdo není s námi, je proti nám," zatímco my jsme řekli: "Kdo není proti nám, je s námi“. Výsledkem je, že s námi skončila nejen většina světa (je jednodušší zachovat neutralitu než se přeorganizovat tak, abychom se zavděčili jedné z válčících stran), ale dokonce i taková země NATO a EU jako Maďarsko, které sice sankce zdánlivě podporuje, ale zároveň udržuje, a dokonce se snaží rozvíjet obchodní vztahy s Ruskem. Dokonce i takový člen NATO, jako je Turecko, nejdůležitější americký partner na jižním křídle bloku, bez jehož podpory nemůže NATO bojovat nejen v Černém moři, ale ani ve východním Středomoří, se snaží hrát svou vlastní hru a získávat bonusy ve vztazích s oběma stranami konfliktu. V našem pojetí je Ankara spojenec, v pojetí USA protivník.
V důsledku toho se "světové společenství" smrsklo na euro-anglosaský blok + Japonsko a Korejskou republiku a stalo se terčem posměchu. "Civilizovaný svět" najednou viděl, jak se jeho (a nikoliv náš) hospodářský a finanční systém hroutí, jemu jsou zdroje surovin nedostupné a velká část perspektivních trhů je pro něj uzavřena. Západ, který se předtím pomalu propadal, se začal rychle hroutit do deprese horší než Velká hospodářská krize.
Za třetí. Nejenže se v Rusku naplno projevila pátá kolona – téměř úplně také opustila zemi. Západ tím přišel o tisíce veteránů, kteří měli vliv. Zvýšila se úroveň konsolidace ruské elity, její porozumění a interakce se společností.
Všechny tyto pozitivní aspekty současné krize nám prakticky zaručují politické vítězství. Problémem však je, že krize již přerostla ve vojenskou krizi. Proto i na bitevním poli musí dojít k vítězství, které za takové uzná alespoň naše společnost.
Hlavní cenou, kterou za všechnu tu slávu platíme (a celé lidstvo), je zvýšené riziko nekontrolovaného vývoje krize. Dokonce natolik, že byl Lavrov nucen hovořit o zvýšeném riziku jaderné války. Útěchou nám může být, že jsme si tuto riskantní cestu nevybrali, byla nám vnucena. Nabídli jsme poslední možnost smírného jednání.