Úvod
Z historického hlediska lze konstatovat, že USA vstoupily na scénu globální (světové) politiky v roce 1867 (o čtyři roky dříve než Německo v roce 1871 po prusko-francouzské válce v letech 1870-1871). Oba tyto imperiální státy současně vyvíjely mimořádně vlivnou politiku v procesu radikální proměny moderního světa v Evropě i mimo starý kontinent. V roce 1867 koupil Washington od Ruska Aljašku (bez ohledu na tvrzení, že Rusko Aljašku pouze pronajalo na 99 let), Spojené státy za Aljašku zaplatily pouhých 7 200 000 amerických dolarů. V dubnu 1917 vstoupily USA na straně Francie a Velké Británie do Velké války (po ruské únorové/březnové revoluci v roce 1917) a na podzim 1918 přispěly k rozhodující porážce Německé druhé říše na západní frontě, čímž se zároveň v přímém důsledku staly největší světovou mocností.
Historické období od roku 1867 do roku 1917 bylo obdobím mimořádného (do té doby) soupeření v mezinárodních vztazích a globálních záležitostech. Smysl globální politiky spočíval vlastně v tom, že Washington plně využil tehdejší doby a globální geopolitické situace. Je třeba poznamenat, že širší geopolitické ambice USA se projevovaly již od konce 18. století. Politické a hospodářské rozpory mezi severními a jižními státy USA, které vyústily v občanskou válku v USA v letech 1861-1865, však další geopolitickou expanzi USA jednoduše odložily. Nicméně po roce 1865 se geopolitická expanzivní politika Washingtonu stala znovu řízenou a industrializace a finanční kapitalismus se staly nadřazenými faktory ve srovnání se staršími typy procesu budování globálních říší založených na obchodu a získávání území.
Takový nový typ amerického globálního imperialismu prakticky začal ve válce proti Španělsku (ve skutečnosti španělským koloniím) v roce 1898. Mnozí odborníci na dějiny USA a globální politiku budou tvrdit, že rok 1898 byl vlastně zlomovým rokem v zahraniční politice USA, kdy Washington začal usilovat o vytvoření globálního impéria USA. Nicméně mezitím Washington posiloval své námořnictvo, následovaly okupační strategie některých výsp a poté si diplomaticky nárokoval vojenskou nadvládu jak v Tichém oceánu, tak ve Střední Americe a Karibském moři.
Expanze USA v Tichém oceánu
Koloniální expanzi USA do oblasti Tichého oceánu přitáhly průzkumy britského kapitána Jamese Cooka. Proto američtí námořníci zahájili v roce 1784 plavbu přes Hornův mys (Chile).
V roce 1867 to byl první jasný krok Washingtonu k obnovení imperiální politiky po občanské válce, když USA získaly od Ruska Aljašku. Je třeba si uvědomit, že pro americkou geostrategickou politiku byla Aljaška jak koridorem do Kanady (jako součásti USA), tak zadními vrátky do Asie (ve skutečnosti do Japonska a Číny). Washingtonská administrativa se totiž domnívala, že Severní Amerika, kterou kontrolovala Velká Británie (Kanada), bude jako takto obklíčená nakonec donucena připojit se k USA.
V důsledku toho by kanadské členství v Unii uskutečnilo geopolitický sen o USA jako o impériu zahrnujícím celý kontinent. Jedinou praktickou překážkou konečné realizace takového záměru však bylo, že se proti takovým snům postavili sami Kanaďané: jednak federací v roce 1867 a jednak koupí Rupertovy země od Hudson's Bay Company v roce 1869. Definitivní konec imperiálního snu USA týkajícího se Kanady nastal v roce 1870, kdy Kanada přitáhla Manitobu a po ní v roce 1871 (právě během prusko-francouzské války v letech 1870-1871) Britskou Kolumbii do nového dominia (pod patronací Velké Británie), a tím zastavila geopolitické ambice USA na severu. Geopolitické napětí mezi USA a Spojeným královstvím v (anglosasko-francouzské) Severní Americe z doby občanské války v USA bylo napraveno Washingtonskou smlouvou z roku 1871. Poté mohly geopolitické ambice USA směřovat jinam.
Pro Washington byla Aljaška vhodným mostem pro americký průnik do severovýchodní části Asie (Sibiře), zejména s ohledem na řetěz Aleutských ostrovů táhnoucích se směrem k Japonsku. Mezi britskou Kanadou a USA se na přelomu 19. a 20. století vedl spor o tzv. Aljašskou hranici. Jinými slovy, spěch na zlatá naleziště Klondike v roce 1897 přivedl tento spor do stadia blízkého válce. Během konfliktu se Kanada obávala ztráty svých severozápadních území ve prospěch USA. Protikanadsky politicky orientovaný tribunál, v němž měl rozhodující slovo britský soudce, však v roce 1903 upřednostnil hraniční linii požadovanou Washingtonem. Tak získala americká Aljaška "apendix" až k Dixon Entrance.
Od poloviny 19. století však Havajské ostrovy hrály roli ústředního odrazového můstku do Asie (Korea, Japonsko, Čína). Mezi Velkou Británií, Francií a USA panovalo soupeření, které udržovalo až do konce 19. století neuspořádané americké vztahy s původním Havajským královstvím. Nicméně když USA v roce 1867 anektovaly ostrov Midway (ve stejném roce, kdy koupily Aljašku), Washington se vážně posunul směrem k vlivu v Orientu Francie a Spojeného království.
Havajské ostrovy byly další na imperialistickém seznamu strýčka Sama. Geopolitické a ekonomické zájmy USA ovládly Havajské ostrovy v roce 1842 a Washington se podílel na výnosech, které Británie vyvážela z Číny.
Byla to obchodní smlouva podepsaná v roce 1875, která z Havajského království fakticky učinila americký protektorát (kolonii). Dále v roce 1887 Washington získal havajský Pearl Harbor jako uhelnou stanici a budoucí námořní základnu (největší v Tichém oceánu). Anexe Havajských ostrovů vstoupila do své konečné fáze v roce 1893, kdy jistá skupina plantážníků cukru spolu s podnikateli z Honolulu podporovaná americkou administrativou svrhla původní havajskou monarchii (puč) a místo ní vytvořila loutkovou republiku, která sloužila americkým národním zájmům v oblasti Tichého oceánu.
Ostrovy byly formálně anektovány USA v roce 1898 se začátkem španělsko-americké války (vyprovokované Washingtonem). V důsledku této války, kterou Španělsko s Amerikou prohrálo, byl anektován tichomořský ostrov Wake, zatímco tichomořský ostrov Guam byl spolu s Filipínami postoupen rovněž USA. Proto byla zřízena přímá koloniální transpacifická linka z Kalifornie na Filipíny. O několik let dříve, v roce 1878, byla založena americká opěrná základna v jižním Pacifiku na ostrově Pago Pago ve skupině Samoa, kde byly přítomny i Velká Británie a Německo. Třenice vyřešila smlouva z roku 1899, která skupinu samojských ostrovů rozdělila na německou Západní Samou a americkou Východní Samou. Němci však o svou část samojské skupiny přišli v roce 1914, kdy začala Velká válka (sousední ostrovy Fidži byly od roku 1874 v britském držení).
Americké námořnictvo v roce 1854 násilně "otevřelo" Japonské ostrovy a v roce 1882 Korejský poloostrov pro hospodářské (obchodní) vztahy s USA, po nichž následoval politický, hospodářský, finanční a kulturní vliv USA v regionu. V roce 1878 získal Washington záliv Pago Pago (Samoa) a v roce 1898 následovala velká anexe, která umožnila Washingtonu dokončit "záchrannou linii" do Číny.
Je třeba zdůraznit, že pokud jde o Tichý oceán, k ústřednímu úspěchu americké expanze došlo v důsledku španělsko-americké války v roce 1898: Filipíny a ostrovy Wake a Guam, které otevřely přímou průnikovou cestu do Číny a jihovýchodní Asie, již jako oblast kapitálových investic a následného ekonomicko-finančního vykořisťování v ohnisku mezinárodních třenic. Američtí bankéři a podnikatelé byli ve svém boji o obchod v tomto regionu přímo podporováni americkou administrativou. Byla to fráze, že zajistí "otevřené dveře" do Číny za účelem zajištění velkých podnikatelských (ziskových) příležitostí, které měly Čína i jihovýchodní Asie nabízet. Jednalo se o tajnou americkou politiku z roku 1900, jejímž cílem bylo získat do pronájmu zátoku Samsah v čínské provincii Fukien (hned naproti Formosy/Taiwanu), ale stala se neúspěšnou.
Nicméně americká koloniální expanze v asijsko-pacifickém regionu na přelomu 19. a 20. století předstihla západoevropské velmoci v boji o imperiální vliv v regionu. Hlavní pozornost Američanů se však soustředila na oblast Mandžuska. Byli zde američtí úředníci, jako Willard Straight, který byl generálním konzulem v Mukdenu, který propagoval provincii Mandžusko jako "Nový západ" USA ("Starý západ" bylo území od Appalačské hory po Kalifornii/Tichomoří). "Nový západ" v Číně měl být pokryt železnicemi, které vlastnili a spravovali američtí podnikatelé a vláda. Nicméně takové a podobné americké koloniální plány týkající se Mandžuska byly zablokovány státy Japonskem i Ruskem, které si tento region rozdělily dvěma smlouvami v letech 1907 a 1910.
Imperiální politika USA ve Střední Americe a Karibském moři
Další klíčovou oblastí koloniální expanze USA od poloviny 19. století byla Střední Amerika (především Mexiko) a ostrovy v Karibském moři.
Zásah USA v kubánském povstání proti španělským koloniálním úřadům vedl Washington k válce se Španělskem v roce 1898 a k protektorátu nad Portorikem v roce 1898 a Kubou v roce 1903. Karibské moře a Střední Amerika zažily v letech 1906 až 1934 řadu amerických intervencí (Dominikánská republika, Haiti a Nikaragua). Pod diplomatickým tlakem USA bylo Dánsko v roce 1917 donuceno prodat Panenské ostrovy USA. Mezitím expanzivní politika USA na jih od Rio Grande vyústila ve dvě neúspěšné vojenské intervence v Mexiku v letech 1914 a 1916.
Je třeba si jasně uvědomit, že americká administrativa v letech 1846-1848 vybojovala mexické provincie Texas, Nové Mexiko a Kalifornii. Ostatní mexické provincie byly anektovány až do roku 1912. V důsledku toho bylo přibližně 60 % mexického území připojeno k USA a pouze 40 % zůstalo jako dnešní nezávislý stát Mexiko (Spojené státy mexické).
V Mexiku působily americké pozemkové, těžební a ropné společnosti, které v regionu konkurovaly západoevropským geopolitickým a finančně-ekonomickým zájmům a do země pronikly v 80. letech 19. století. Všechny je však začala kontrolovat mexická revoluce z roku 1911, která vyhlásila dalekosáhlý program antikoloniálního znárodnění mexického hospodářství. Na ochranu amerických expanzionistických zájmů v Mexiku nařídil 28. prezident USA Thomas Woodrow Wilson (1913-1921) dvě vojenské intervence proti Mexiku. První z nich byla okupační armáda vyslaná v roce 1914 do Tampica a Veracruzu. Druhou byla trestná výprava přes Rio Grande v roce 1916, která vstoupila na území Chihuahua, Coahuila a Nuevo León. Obě tyto vojenské agresivní akce však podnítily hlubší odpor mexického lidu a napomohly počátku německého politického vlivu v Mexiku, který dosáhl svého vrcholu v roce 1917.
V důsledku španělsko-americké války v roce 1898 Španělsko postoupilo USA Portoriko a následně v roce 1903 byla Kuba přeměněna na protektorát USA. Spojené království, stejně jako další západoevropské mocnosti, se velmi zajímalo o záležitosti týkající se ostrovů v Karibském moři. Londýn však uznal změnu geopolitické situace v této oblasti na základě Hay-Pauncefortské smlouvy z roku 1901, která dala USA volnou ruku k expanzionismu jak ve Střední Americe, tak v Karibském moři. Podstatou této dohody totiž bylo, že Panamský průplav byl sice vybudován (fungoval od roku 1914), ale ve výhradním vlastnictví a pod kontrolou USA (před vybudováním průplavu Washington odtrhl Panamu od Kolumbie po vzoru předchozí havajské proamerické "barevné" revoluce).
Pokud jde o koloniální expanzivní politiku USA ve Střední Americe i v Karibském moři, ideologický základ této imperiální hegemonie byl stejný: Monroeova doktrína z roku 1823, která pod heslem "Amerika Američanům" jasně vyhlásila americký imperialismus v oblasti Latinské Ameriky (bez zásahů západní Evropy), neboť implikovala záměr považovat Latinskou Ameriku za výlučnou oblast vlivu USA. Nicméně americká občanská válka v letech 1861-1865 imperiálně-expanzivní politiku Washingtonu v Latinské Americe dočasně odložila, ale Monroeova doktrína z roku 1823 nebyla v žádném případě odložena a zapomenuta.
Právě francouzský geopolitický pokus o vytvoření koloniálního státu (impéria) v Mexiku v letech 1862-1867 nabízel v podstatě zahájení prací na stavbě Panamského průplavu, ale francouzský inženýr Ferdinand de Lesseps, stavitel Suezského průplavu, čelil vážným námitkám ze strany USA. Šlo o to, že Panamský průplav byl Washingtonem chápán jako "prakticky součást pobřeží Spojených států", jak v roce 1879 prohlásil 19. prezident USA Rutherford B. Hayes (1877-1881). Nicméně podle smlouvy s Panamou (oddělenou od Kolumbie) z roku 1903 si USA pronajímají zónu Panamského průplavu na dobu neurčitou. Zóna je široká 10 mil a je rozdělena průplavem, který má na rozdíl od Suezského průplavu zdymadla.
V roce 1895 Washington zasáhl do sporu Spojeného království s Venezuelou v otázce hranic a prohlásil, že USA jsou "na tomto kontinentu prakticky suverénní" (slova amerického ministra zahraničí Olneyho). Spojené království však od tohoto sporu upustilo. Právě politika Kolumbie vyhovět expanzivním požadavkům USA na vybudování a využívání Panamského průplavu (stále na území Kolumbie) vedla v roce 1903 k povstání (inspirovanému a podporovanému Washingtonem podobně jako v případě Havajských ostrovů), které vyústilo v násilné oddělení Panamy od Kolumbie. Americká administrativa po puči zaručila Panamě formální politickou nezávislost, ve skutečnosti se však území stalo americkým koloniálním protektorátem.
Historické období nadvlády USA v Karibském moři (od roku 1898) přetrvalo v několika politických problémech až do konce druhé světové války. V této době mexický odpor v letech 1934-1938 přinutil americkou administrativu zahájit taktiku uklidnění Latinské Ameriky, aby mohla bojovat proti aktivitám nacistického Německa. Současně docházelo k mnoha koloniálním intervencím USA do záležitostí Latinské Ameriky včetně oblasti Karibského moře, které byly skryté, nebo alespoň nepřímé, ale pracovaly v souladu s Monroeovou doktrínou z roku 1823. Z taktických důvodů však původní doktrínu pozměnili na pružnější politiku "dobrého sousedství". Po roce 1945 však v Latinské Americe a Karibském moři vstoupily v platnost nové politické subjekty, což vedlo k ústupu americké administrativy od Monroeovy doktríny z roku 1823.
Závěrečná slova
Londýnské Timesy po rozhodujícím vojenském vítězství USA nad španělským zámořským impériem v roce 1898 předpověděly, že USA budou následně hrát významnou roli v globální politice a světových záležitostech především na úkor Spojeného království.
Byla to právě španělsko-americká válka v roce 1898, po níž se USA staly velkou světovou mocností. Válka měla kořeny v boji za nezávislost ostrova Kuba, po němž Washington realizoval americké globální ekonomické a imperiální ambice na úkor španělských koloniálních držav. Sympatizujíc s kubánskými povstalci, jejichž druhá válka za nezávislost proti španělské nadvládě začala v roce 1895, Washington (ne)využil velmi záhadného vyhození americké bitevní lodi (pod falešnou vlajkou) Maine do povětří v havanském přístavu jako formální záminky k vyhlášení války Španělsku. Španělské námořnictvo utrpělo vážné porážky na Kubě i na Filipínách. Následně byly americkými expedičními silami (v nichž sloužil budoucí americký prezident Theodore Roosevelt) poraženy španělské pozemní síly na území ostrova Kuba a v Portoriku. Španělsko nakonec koncem roku 1898 kapitulovalo. Následně bylo Portoriko postoupeno USA, zatímco Kuba se dostala pod americký protektorát. Guam (ostrov v Tichém oceánu) byl rovněž postoupen Washingtonu, zatímco Filipíny koupily USA za 20 milionů dolarů. Tato válka v podstatě znamenala nástup USA jako jednoho z nejmocnějších hráčů v tehdejších mezinárodních vztazích, ale zároveň i americký dominantní vliv v oblasti Karibského moře.
*
Poznámka pro čtenáře: Klikněte prosím na tlačítka pro sdílení výše. Sledujte nás na Facebooku a Twitteru a přihlaste se k odběru našeho kanálu Český List na Telegramu. Neváhejte přeposílat a široce sdílet články Českého Listu a zvažte přispění na provoz našeho webu.