Příběh republiky Arcach dospěl k hořkému konci. Obklíčená, bez zásob, jídla a munice a s tisíci civilisty - starci, ženami a dětmi, kteří zůstali na místě, jakmile se samozvaná Republika Arcach vzdala přesile ázerbájdžánských sil. Za současných okolností je to nejlepší z nejhorších řešení. Se statečnou, ale nepatrnou armádou; s malým ruským mírovým kontingentem na některých klíčových místech; opuštěni vlastním patronem Arménií; bez naděje na jakoukoli pomoc, učinilo vedení Arcachu osudové a trpké rozhodnutí.
Pokračovat v boji by znamenalo katastrofu, v jejímž důsledku by místní obyvatelstvo mohlo být vyhlazeno. Ázerbájdžán si mohl dovolit ztratit tisíce vojáků, aby dosáhl svého cíle - plné kontroly nad územím, které je mezinárodně uznáváno jako součást Ázerbájdžánu -, ale Arcach ne. Pro Arménii je to ponížení, za které může vinit jen sama sebe. V případě, že by Arménie zasáhla, byla by to s velkou pravděpodobností obrovská porážka, protože země CSTO (Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti) mohou pomoci pouze v případě napadení Arménie. Západu je to úplně jedno, může zasáhnout Írán, což způsobí, že se do boje zapojí Turecko a může začít velká válka. Za současných okolností Arménie učinila rozhodnutí nezapojit se, čímž opustila své lidi, ale potenciálně zachránila zemi.
Po 30 let, po rozpadu Sovětského svazu a krátké, ale krvavé válce, Arménie vítězila, fakticky převzala kontrolu nad rozsáhlým územím a založila Republiku Arcach.
Ázerbájdžán byl ponížen a poražen, ale nikdy se nevzdal. Po dobu 30 let budoval své ozbrojené síly a především si zajistil podporu regionální mocnosti Turecka a také dodávky moderních zbraní z Izraele. Ázerbájdžánci si vytvořili situaci, která jim vyhovovala. Co mezitím udělala Arménie? Stručně řečeno, jejich vedení hodilo počáteční úspěch do kanálu a přilákalo nevládní organizace (Sorose a další zločince). Následovala korupce, barevná revoluce a hospodářský úpadek. Arménie svým jednáním vytvořila úrodnou půdu pro nadcházející katastrofu:
- Nákupy moderních zbraní byly velmi omezené,
- udržování falešné naděje, že EU Arménii potřebuje,
- s především vrazit svému tradičnímu spojenci Rusku nůž do zad prozápadně orientovanými vůdci s tzv. prodemokratickými hnutími.
Čas pracoval pro Ázerbájdžán, zatímco Arménie pomalu, ale vytrvale usínala za zpěvu ukolébavky Kolektivního západu.
První chybou, které se Arméni dopustili, bylo vytvoření nové republiky, která se snažila vystupovat jako samostatný stát, místo aby vyhlásila referendum a oficiálně začlenila území do Arménie. Nově vytvořená republika, podporovaná pouze Arménií a neuznávaná všemi ostatními, zatížila již tak slabou arménskou ekonomiku. Ozbrojené síly nové republiky byly vybaveny starou, ale stále funkční sovětskou technikou. K čelení slabým ázerbájdžánským silám to v 90. letech stačilo. Opevňování pozic vytvářelo falešnou naději, že hra skončila a že Ázerbájdžán zůstane nečinný. Tato rozhodnutí vytvořila odrazový můstek a předmostí k dnešní situaci.
Mezitím Ázerbájdžán díky velké těžbě ropy a plynu nahromadil finanční bohatství, které desetinásobně předstihlo Arménii. Ázerbájdžánci pomalu, ale vytrvale posilovali své ozbrojené síly a hlavně do nich začlenili nový způsob vedení války s využitím velkého množství bezpilotních letounů, pro který Arméni neměli a stále nemají řešení. Ázerbájdžán nashromáždil velké množství sebevražedných bezpilotních letounů z Izraele, bezpilotních letounů z Turecka a dělostřeleckých a raketových systémů z Izraele, Běloruska, Pákistánu a Ruska s pevným cílem získat svá území zpět.
Vzhledem k tomu, že obě země jsou členy CSTO a formálně proti sobě nebojují (i když se do akce zapojilo mnoho pravidelných arménských jednotek), uznání Arcachské republiky jako území Ázerbájdžánu fakticky svázalo ruce této organizaci, která oprávněně nezasáhla. Po arménské porážce stálo v cestě úplné zkáze pouze Rusko, které získalo čas potřebný k mírovému urovnání konfliktu. Lačinský koridor byl stále velkým problémem. Arménie nedovolila Ázerbájdžánu navázat pozemní spojení s Nachičevanskou autonomní republikou. Pokud by byl realizován, umožnil by Ázerbájdžánu nerušený přístup bez arménských kontrolních stanovišť přes arménskou provincii Sjunik. V širším slova smyslu by tak došlo k propojení Turecka se zbytkem turkického světa. Tento koncept nebyl součástí dohody o příměří z roku 2020, ale byl představen později Alijevem. Od té doby to prosazuje Ázerbájdžán a Turecko, zatímco Arménie se proti koridoru ohrazuje. Reakcí Ázerbájdžánu byla takzvaná ekologická blokáda Arcach - což nebylo nic jiného než politická akce namířená proti Baku - a v poslední době shromažďování vojsk pro konečný úder.
Přítomnost amerických sil na společném cvičení s arménskými jednotkami a politická podpora některých západních představitelů nebyla ničím jiným než symbolickým gestem. Místní obyvatelé byli cvičeni ve víceméně potlačování nepokojů, které lze využít pouze v domácích situacích. Arméni politicky bojují proti sobě, Pašinjan byl skřípnut a i on bude považován za zrádce, kterým do jisté míry je, protože se spojil s WEF a Sorosem. Za katastrofu mohou jen Arméni. Měli dost času na to, aby se pokusili najít řešení, ale na této cestě se něco zvrtlo a důsledky jsou zřejmé.
Ostatní mohou doufat, že tento vynucený "přechod" proběhne co nejsnadněji, bez etnických čistek a krveprolití. Některé kruhy na Západě by rády viděly novou válku na ruských hranicích a některé na íránských hranicích, ale to se pravděpodobně nestane. Bez ohledu na to, jak znepřátelené strany jsou, může zvítězit zdravý rozum.
*
Poznámka pro čtenáře: Klikněte prosím na tlačítka pro sdílení výše. Sledujte nás na Facebooku a Twitteru a přihlaste se k odběru našeho kanálu Český List na Telegramu. Neváhejte přeposílat a široce sdílet články Českého Listu a zvažte přispění na provoz našeho webu - Číslo účtu 2302374672/2010