Alastair Crooke
Od doby, kdy Brzezinski původně formuloval Mackinderovu myšlenku "kdo ovládá asijské srdce, ovládá svět", uplynulo tolik času, že se klasická diplomacie stala přežitkem.
V roce 1997 napsal Zbig Brzezinski, původní "hybatel" vytvoření Afghánistánu jako bahna, do kterého mělo být zataženo Rusko, svou slavnou knihu Velká šachovnice. Bylo to dílo, které "navždy" zakotvilo Mackinderovu doktrínu "kdo ovládá asijské srdce, ovládá svět" v duchu amerického ducha.
Její podtitul příznačně zněl American Primacy and Its Geostrategic Imperatives (Americké prvenství a jeho geostrategické imperativy). Brzezinski již ve své knize napsal, že bez Ukrajiny se Rusko nikdy nestane mocností v srdci země; ale s Ukrajinou se Rusko může stát a stane. Tak byla Mackinderova doktrína, diktát "kdo ovládá heartland", kodifikována do amerického "dělového práva" - nikdy nepřipustit jednotný heartland. A Ukrajina začala být vnímána jako kloub, kolem něhož se moc heartlandu otáčí.
Brzezinski dále nařídil, že tato "velká šachová hra" má být čistě americkým primátem: "Ne, nikdo jiný nehraje," zdůrazňoval; je to hra čistě pro jednoho. Jakmile se jednou pohne šachovou figurkou, "my" (USA) jednoduše otočíme šachovnici opačným směrem - a pohneme šachovými figurkami druhé strany (pro "ně"). V této hře neexistuje 'nikdo jiný'," varoval Brzezinski.
To je dnešní dilema - Od doby, kdy Brzezinski původně formuloval Mackinderovu představu, uplynulo tolik času, že klasická diplomacie se stala etiolovanou.
Byl to však Henry Kissinger, kdo Mackinderova slova přeformuloval na: "Kdo ovládá peníze, ovládá svět" a tím, kdo ovládá peníze, měly být USA, které se měly stát bankovní financializovanou hegemonií, a těmi penězi se měl stát americký dolar.
Kissinger se však v tomto ohledu od samého počátku mýlil. Vždy platilo: "Kdo má výrobní kapacity, suroviny, potraviny, energii (lidskou i fosilní) a zdravé peníze, může změnit svět". Kissinger však tyto vedlejší podmínky jednoduše ignoroval a místo toho založil USA na vytvoření globální "pavučiny vyzbrojené dolary" (dotkněte se jí a sankční drť vás otráví). Tento systém byl navíc znásoben tím, že Wall Street rozparceloval přístup k bilionům nově vytvořených peněz pouze těm, kteří byli poddajní.
Kissinger nicméně vyvinul doktrínu "triangulace", čímž přitakal Mackinderovi: USA by se měly snažit spojit buď s Ruskem proti Číně, nebo být s Čínou v opozici vůči Rusku. Nikdy však nedovolit, aby se Čína a Rusko spojily proti Západu. Jádro musí být vždy roztříštěné.
Tato "pravidla" jsou vtisknuta do mentálních obvodů Washingtonu. Představy, které jsou jejich základem, však dnes mají jen malou platnost. Masové, militarizované státy (asijské srdce) versus námořní mocnosti (atlantisté) sotva odrážejí dnešní abstraktnější nástroje moci.
Například dolarová sféra je nepochybně zdrojem americké moci (vnucuje státům povinnost kupovat a držet dolary) již od dob Brettonwoodské dohody a dohod o petrodolaru. Vytvořily masivní syntetickou poptávku po dolaru, což zpočátku Washingtonu vyhovovalo. Nyní však už tolik ne.
Bylo to příliš dobré na to, aby to byla pravda - tiskněte a buďte zatraceni s následky. Dluh? Nevadí, natiskněte si ještě trochu víc. Washington to přehnal (politické lákadlo bylo příliš velké).
A tak se "hegemonie" dolaru změnila z nástroje projekce moci na hlavní zdroj zranitelnosti USA. Jednoduše řečeno, masivní přebytek dolarů a dolarových dluhů Washingtonu změnil "dolar" ve výrazně dvousečnou zbraň; Nyní tne proti Západu. Západní výrobní základna, která je finančně zatížená, atrofovala a zmenšila se - což vyvolalo dvouúrovňovou americkou společnost s obrovskou nerovností.
Současný konflikt na Ukrajině zdůraznil nedostatky hegemonické moci, které vyplývají právě ze zanedbané výrobní základny.
Mackinder, kdyby zde byl dnes, by tedy možná musel upravit svůj model a rozlišovat mezi zemí, která je "vně" jednoho souboru hospodářských politik (asijský, africký a globální jižní blok vedený BRICS), a zemí, která je "uvnitř": tj. v rámci "pobřežního" paradigmatu založeného na dluhu a konzumu.
S výše uvedeným souvisí konkrétní náklady spojené s tímto nadměrným zbrojením (tj. "totální" finanční "válkou"). Americké ministerstvo financí použilo několik variant: zadlužení (nejprve ke zhroucení poválečného globálního postavení Velké Británie); zbraňové úrokové sazby k "osekání" japonského hospodářského zázraku z počátku 80. let., Francie a Západ nasadily válku, aby ukončily Kaddáfího aspirace na celoafrickou sféru pomocí zlatého dináru, nikoli franku nebo dolaru. A pak tu byly bezprecedentní sankce vůči Rusku, které paradoxně vedly k obnovení ruské ekonomické síly, nikoli k finančnímu kolapsu (jak se očekávalo).
I zde však vidíme nesrovnalost dvojího ostří "sankčního meče": Deník Wall Street Journal si všiml, že Evropané chudnou - v důsledku výluk, ale přesněji řečeno tím, že se připojili k Bidenovu "projektu" finanční války,který má Rusko srazit na kolena:
V roce 2008 měly eurozóna a USA stejný hrubý domácí produkt (HDP), nyní je rozdíl v HDP 80 %. Evropské centrum pro mezinárodní politickou ekonomii, think-tank se sídlem v Bruselu, zveřejnilo žebříček HDP na obyvatele amerických států a evropských zemí: Itálie je těsně před Mississippi, nejchudším z 50 států, zatímco Francie je mezi Idahem a Arkansasem, tedy na 48. a 49. místě. Německo si nezachovává tvář: Německo se nachází mezi Oklahomou a Maine (38. a 39. místo). Americký medián platů je nyní jedenapůlkrát vyšší než ve Francii.
Stálo vedoucím představitelům EU za to, aby kvůli solidaritě s Bílým domem zastavili budoucnost Evropy? Sankční trik stejně nefungoval.
Nuže... USA a EU se ocitly uprostřed nového zvratu Mackinderova geostrategického "příběhu" o tom, jak zabránit vzniku jednotného srdce: Jde o variantu plánu na "osekání" japonské technologické zdatnosti: Je zřejmé, že nástroj "Plaza Accord" (1985) spočívající v manipulaci s úrokovými sazbami proti "poraženému" a poddajnému Japonsku nebude pro Čínu fungovat.
Čína je spíše vystavena technologickému obléhání doprovázenému stigmatizační kampaní, v níž je její vůdce shazován, zatímco čínská ekonomika je stlačována stále větším množstvím technologií, které je zakázáno vyvážet nebo s nimi spolupracovat. Západní MSM každý den oslavuje výsledné ekonomické potíže, kterým Čína čelí:
"Její [čínský] prudký růst se zpomalil, krátký vzestup po pandemii se zastavil a analytici poukazují na hluboké strukturální problémy, které podkopávají budoucí vyhlídky Číny. Si a vládnoucí klika (sic) se snaží řešit nové výzvy, které přináší dozrávající čínská ekonomika… Čínská ekonomika se kdysi zdála být novým motorem světa [jako kdysi Japonsko]…, ale vkrádá se pocit stagnace".
Je to pravda. Americký prodloužený úbytek čínské ekonomiky zbrzdil růst. Čínský vývoz do USA i do Evropy klesá a nezaměstnanost mladých lidí skutečně aktivně znepokojuje čínské vedení.
Čína však dobře chápe, že se jedná o válku: "strategickou válku Mackindera". Při nedávné cestě do Pekingu varovala americká ministryně obchodu Gina Raimond, že převládající nejistota, kterou podněcují i tvrdá opatření čínské vlády vůči zahraničním podnikům, činí Čínu v očích amerických investorů "neinvestovatelnou".
Stop! Zastavte se na chvíli, abyste si uvědomili, co ministryně obchodu řekla: Přijměte náš ekonomický model, nebo se vám budeme vyhýbat!
Také americká ministryně financí Yellen nedávno přednesla projev o americko-čínských vztazích, v němž naznačila, že Čína do značné míry prosperovala na základě tohoto anglofonního "volně fungujícího" tržního řádu, avšak nyní se obrací ke státnímu postoji - postoji, který "je konfrontační vůči USA a jejich spojencům". USA chtějí s Čínou spolupracovat, ale zcela a výhradně za svých vlastních podmínek, uvedla.
USA usilují o "konstruktivní angažovanost", která však musí být podmíněna zajištěním vlastních bezpečnostních zájmů a hodnot: "Budeme ČLR jasně sdělovat naše obavy ohledně jejího chování... a zároveň se budeme angažovat ve světě, abychom prosazovali naši vizi otevřeného, spravedlivého a na pravidlech založeného globálního hospodářského řádu." Yellenová na závěr uvedla, že Čína musí "hrát podle dnešních mezinárodních pravidel".
Není překvapením, že Čína si nic z toho nenechá líbit.
Je to přesná paralela k tomu, co se odehrálo v roce 2007 na Mnichovském bezpečnostním fóru. Západ trval na tom, aby se Rusko smířilo s globálním bezpečnostním paradigmatem NATO. Prezident Putin Západ vyzval: "Vy to děláte: Neustále útočíte na Rusko - ale my se neohneme". Dnešní Ukrajina je testovacím polem pro tuto výzvu z roku 2007.
Zjednodušeně řečeno, projev Yellen vykazuje naprostou neschopnost uznat, že čínsko-ruská "revoluce" se neomezuje pouze na politickou, ale zasahuje i do ekonomické sféry. Ukazuje, jak důležitá je pro Putina i Siho "jiná válka" - válka o vymanění se z područí Západem vedeného globálního "řádu".
Již v roce 2013 v projevu o poučení z rozpadu Sovětského svazu Si označil za příčinu tohoto rozpadu "vládnoucí vrstvy" (s příklonem k západní liberálně-tržní ideologii v éře Gorbačov-Jelcin), které Sovětský svaz dovedly k nihilismu.
Si chtěl říci, že Čína nikdy neudělala tuto katastrofální odbočku k liberálnímu západnímu systému.
Putin odpověděl: "[Číně] se podle mého názoru podařilo nejlepším možným způsobem využít páky centrální správy (pro) rozvoj tržní ekonomiky ... Sovětský svaz nic takového neudělal a výsledky neefektivní hospodářské politiky - dopadly na politickou sféru".
Washington a Brusel to prostě nechápou. Jednoduše řečeno, Si a Putin hodnotí sovětskou katastrofu jako důsledek improvizovaného obratu k západnímu liberalismu; zatímco "kolektivní Západ" naopak vidí "chybu" Číny - se kterou je vedena finančně-technická válka - v jejím odklonu od "liberálního" světového systému.
Tento analytický nesoulad se jednoduše vtiskl do mentálních obvodů Washingtonu. Do jisté míry to vysvětluje i absolutní přesvědčení Západu, že Rusko je tak slabé a finančně křehké kvůli prvotní chybě, že se vyhnulo "anglofonnímu" systému.
Vyvrcholení: Washington porušuje (své vlastní) Brzezinského pravidlo číslo jedna: "imperativ" zajistit, aby se Rusko a Čína nespojily proti Západu.
Velkou otázkou dnes je, zda vyzbrojené technologie jako "geostrategický imperativ" k rozdělení srdce země budou při dosahování tohoto cíle účinnější než vyzbrojený dolar.
Minulý týden uvedla společnost Huawei na trh svůj nový chytrý telefon vybavený vlastním procesorem Huawei 9000s, který vyrobila čínská polovodičová firma SMIC 7nm výrobním procesem. Před necelým rokem, když USA zavedly rozsáhlý soubor sankcí proti čínskému polovodičovému průmyslu, "odborníci" slibovali, že toto odvětví zničí, nebo alespoň zmrazí jeho technologický proces na 28nm standardu. Čína nyní zjevně dokáže masově vyrábět 7nm čipy zcela vlastními silami. iPhone 14 Pro má 4nm čipy, takže Čína je téměř na stejné úrovni, nebo možná o 1 či 2 roky pozadu.
Arnaud Bertrand poznamenává, že Čína jedním tahem ukázala, že snahy USA o ochromení společnosti Huawei a čínského polovodičového průmyslu jsou neúčinné. Čeho sankce dosáhly? Přispěly k vybudování domácího polovodičového ekosystému, který tu před sankcemi nebyl. Ostatní státy "pochopily": dodávejte polovodiče západním firmám a USA nebudou váhat využít tento průmysl ke geopolitickým cílům. Kupujte čínské výrobky, říká Bertrand.
Čína tento týden spustila investiční fond ve výši 40 miliard dolarů, který má podpořit její polovodičový průmysl.
*
Poznámka pro čtenáře: Klikněte prosím na tlačítka pro sdílení výše. Sledujte nás na Facebooku a Twitteru a přihlaste se k odběru našeho kanálu Český List na Telegramu. Neváhejte přeposílat a široce sdílet články Českého Listu a zvažte přispění na provoz našeho webu - Číslo účtu 2302374672/2010
Alastair Crooke, narozený v roce 1949, je bývalý britský diplomat, zakladatel a ředitel organizace Conflicts Forum se sídlem v Bejrútu, která se zasazuje o angažovanost politického islámu a Západu. Dříve působil v britské rozvědce (MI6) i v diplomacii Evropské unie.