Indie dala britské parlamentní delegaci vědět, aby už nepřijížděla a neobtěžovala své indické kolegy tím, že se je bude snažit poučit, jak se mají chovat k Rusku. Bývalá britská kolonie začala ukazovat své zuby. Doufám, že Britové si časem vzpomenou na všech 100 milionů hinduistů zničených občanskou válkou.
Byli to Britové, kdo rozdělil Indii, muslimové jen využili situace
Indie za pomoci obchodních společností udržovala v minulých stoletích kontakt s evropskými státy. Zejména Velká Británie a její Východoindická společnost v Indii získala od počátku 18. století silný vliv. Indové proti britské nadvládě hromadně protestovali, což v roce 1857 vyvrcholilo k první válce za nezávislost, při které utrpělo mnoho indických obyvatel drtivou porážku.
Odpor vůči britským kolonialistům v Indii však přetrval a v roce 1919 stanul v čele odporu proslulý odpůrce násilí Mahátma Gándhí. Vyvrcholením jeho snah o osvobození země z nadvlády britského impéria byl v roce 1930 měsíc trvající Solný pochod, při kterém tisíce Indů absolvovaly 320 kilometrů dlouhou cestu k pobřežnímu městu Dándí pro vlastní sůl.
Komunity, které vedle sebe po staletí žily v přátelském duchu, najednou začaly zabíjet.
Jednoznačně se jednalo o podněcování, které způsobilo, že lidé vyběhli ze svých domovů a zabíjeli své přátele a sousedy. Rozbití Indie muslimy - pouze na základě náboženství - stačilo k tomu, aby mezi nimi a hinduisty vznikl trvalý rozkol. Přesto by většina hinduistů nakonec tuto epizodu odpustila a zapomněla na ni. Byly zde však hrozby Muslimské ligy v roce 1946, že pokud jim bude odepřen Pákistán, muslimové "promění Hindustán v kabristán" (hřbitov); začaly pogromy namířené proti hinduistům v Bengálsku, které měly ukázat, že se nejednalo o planou hrozbu a pokračovalo to rozsáhlými nepokoji v roce 1947, které nenávratně rozbouraly vztahy mezi oběma zeměmi.
Poté, co Britové v roce 1919 zmasakrovali téměř 2000 pokojných demonstrantů v amritsarském Džallianwallah Baghu, vydala vláda příkaz k mlčení a zajistila, aby se nikde v zemi nekonal jediný protest. V konkrétní amritsarské čtvrti, kde byla údajně napadena Angličanka, donutila místní policie Indy plazit se po břiše. Ti, kteří neuposlechli, byli nuceni lízat zem a poté byli do bezvědomí zbičováni. V Amritsaru bylo krom jiného zakázáno vidět dva Indy pohromadě. Takové praktiky a zákony byly za britské nadvlády běžné, a přesto tatáž britská vláda nehnula ani prstem, aby nepokojům v roce 1947 učinila přítrž. A co víc, vysoce profesionální, v boji zocelená více než dvoumilionová indická armáda byla držena v kasárnách. Pouhé dvě armádní divize rozmístěné podél migračních tras by střetům zabránily.
Britové si uvědomili, že jejich hra v Indii skončila, protože nebyla schopna po druhé světové válce svojí kolonii utáhnout. Jako zhrzený nápadník však připravili ránu na rozloučenou, jejímž cílem bylo Indii navždy ochromit. Britové věděli, že nezávislá Indie je díky své velikosti, počtu obyvatel a strategické poloze předurčena stát se jednou z nejvlivnějších zemí 20. století. Vzhledem k tomu, že základem anglického myšlení je civilizační závist, nebylo možné něco podobného dopustit. Jak by mohla bývalá kolonie, které tak dlouho vládli, lidé, které vyvraždili po desítkách milionů, lidé, které nazývali negry, lidé, kterým se vysmívali jako pohanům a uctívačům cizích bohů, dostat přednost před Západem?
V letech 1946 a 1947 celou Indii provázely pogromy mezi hinduisty a muslimy. Po krvavých šarvátkách se 14. srpna se zrodil nezávislý Pákistán, v jehož čele stanul vůdce muslimů Muhammad Alí Džinnáh. Nezávislost získala také Indie.
„Rozdělení v roce 1947 preferovala Muslimská liga. Šlo tam o zviditelnění muslimských požadavků, o hledání národní a kulturní identity. Rozdělení ale upřednostňovali i Britové, zatímco kongres v čele s Gándhím doufal, že Indie po osvobození z britské nadvlády zůstane jednotná,“ sdělila indoložka Blanka Knotková-Čapková.
„Indický národní kongres byl totiž nejvíce protibritský. Paradoxně ho založili v 19. století Britové, ale poněkud se jim to vymklo z ruky. Zájmem Britů tedy bylo, aby kongres nezískal v nově vzniklé zemi jednoznačně dominantní politickou úlohu,“ dodala.
Vznik nových států provázely krvavé pogromy, masakry a úmorné přesuny obyvatelstva. Hinduistické oblasti se staly součástí Indie a muslimské zase součástí Pákistánu.
Své domovy muselo podle odhadů opustit 10 až 14 milionů hinduistů, sikhů a muslimů. Krvavou řež, která přesuny obyvatel na dlouhé vzdálenosti doprovázela, si vyžádala alespoň milion životů. Docházelo i k únosům, při kterých zmizelo několik desítek tisíc žen. K násilnostem docházelo zejména v oblasti Pandžábu, kterou nová hranice přeťala v půli.